Slunečná sobota 25. srpna 1990 měla být na Semilsku ideálním dnem pro výlety. Teploty se šplhaly ke třicítce, lidé mířili do přírody a osobní vlak číslo 6302, složený z motorového a přívěsného vozu, vezl zhruba padesát cestujících ze Železného Brodu směrem na Tanvald a Liberec.

Jenže krátce po jedné hodině odpolední se klidná cesta změnila v jedno z nejtragičtějších železničních neštěstí u nás. Na mostě nad řekou Kamenicí u Spálova došlo k čelní srážce osobního motoráčku s manipulačním nákladním vlakem. Náraz byl tak drtivý, že srážku a následný požár nepřežilo celkem čtrnáct lidí - mezi nimi i strojvůdce motorového vlaku Eduard Vraštil. Dalších 32 cestujících utrpělo zranění.

Podle svědectví přeživších nikdo netušil, co se blíží. Průvodčí Jan Sochor, který srážku přežil v přívěsném voze, si v dokumentu České televize Osudové okamžiky vybavoval, jak se vlak rozjížděl ze zastávky Spálov a mířil přes most. "Slyšel jsem prudké brzdění, myslel jsem, že na trati jsou srnky nebo turisté," vzpomínal. Jenže když se podíval z okna, uviděl proti sobě lokomotivu, která se k nim řítila po stejné koleji.

Oba strojvůdci si nevyhnutelný střet uvědomili až v momentě, kdy mezi soupravami zbývalo sotva sto metrů - vzdálenost, při níž už nebyla šance zastavit. Vlakvedoucí nákladního vlaku Ivan Škaryd popsal první okamžik překvapení: "Nechápal jsem, co ten motorák dělá na naší koleji."

Mladý strojvůdce osobního vlaku Eduard Vraštil stihl zatáhnout brzdu a z kabiny vykřiknout podle přeživších poslední slova: "Držte se dozadu!" Bylo to varování, které možná zachránilo několik životů, ale osud už změnit nemohlo. Vraštil střet vlaků nepřežil.

Lokomotiva nákladního vlaku smetla čelní motorový vůz a zatlačila ho zpět na most. V okamžiku srážky došlo k elektrickému zkratu, který zapálil nádrž motoráku. Kovová konstrukce mostu vytvořila jakousi "vanu", do níž stékala hořící nafta. To způsobilo, že se oheň šířil obrovskou rychlostí a plameny šlehaly do výšky až třiceti metrů.

Šanci přežít měli především lidé v zadním přívěsném voze, kam se oheň dostal později. Část cestujících stihla utéct. V prvním voze však bylo pro mnoho pasažérů už pozdě - jedenáct osob, včetně Vraštila, uhořelo na místě, další tři zemřeli později na následky zranění.

Vlakvedoucí Škaryd se zachránil skokem z okna na most. Svědci popisovali situaci jako naprosté peklo. Někteří cestující se snažili vyskočit z hořícího vlaku, ale dopadli přímo do proudu paliva, který na kolejích dál hořel. Těla několika obětí se dala později identifikovat jen podle zubů. Jeden mladík ve snaze uniknout žáru skočil z mostu do koryta Kamenice. V řece však bylo málo vody a muž pád nepřežil.

Následné vyšetřovací akce netrvaly příliš dlouho. V případě Spálova bylo vyšetřování jednoznačné: posádky vlaků nepochybily. "Vlakové čety za katastrofu nenesou vinu," potvrdil tehdy nadporučík semilské okresní správy SNB Milan Čermák.

Skutečnou příčinou byla chyba výpravčích. Oba muži, kteří měli provoz na trati koordinovat, dovolili, aby proti sobě vyjely dvě soupravy na jediné koleji. Ještě před srážkou se snažili svou chybu napravit - telefonovali do restaurace u zastávky Spálov a prosili obsluhu, aby zastavila motorový vlak. Jenže souprava už byla pryč a personál zahlédl jen její červená koncová světla.

Vyšetřování navíc odhalilo, že jeden z výpravčích byl ve službě pod vlivem alkoholu - v krvi měl téměř jedno promile, tedy přibližně pět piv. Soud oba poslal na pět let do vězení.