Tvorba ruského režiséra, a především scénografa Dmitrije Krymova, který od začátku invaze na Ukrajině žije mimo rodiště a umělecky působí hlavně v pobaltských státech či v USA, byla několikrát součástí plzeňského mezinárodního festivalu Divadlo. Ten v roce 2019 přivezl jeho moskevskou inscenaci Ostrovského hry Bez věna a o čtyři roky později titul Fragment, vycházející z třetího dějství Čechovových Tří sester.

Tentokrát se tvůrce rozhodl pro napsání vlastního scénáře, do něhož otiskl vzpomínky na dětství, svoji rodinu i jistou pachuť z žité minulosti/přítomnosti. Coby potomek renomovaných, doma málo přítomných rodičů (Krymovovým otcem byl významný sovětský režisér Anatolij Efros, matka divadelní kritička) byl autor jako dítě odkázaný na svoji babičku. Ta se stala spiklencem na jeho cestách do světa fantazie, do něhož unikal z osiřelé domácnosti a dost možná i tehdejší sovětské každodennosti. Díky babiččině čtenářské iniciaci se mu odhalil svět románů Alexandra Dumase i Julese Verna. Právě volné fragmenty z Třech mušketýrů a trochu zbytný obraz z 20 000 mil pod mořem v samotném závěru inscenace tvoří jednu z vyprávěcích linek Krymovovy novinky v Národním divadle.

Do centra dění staví své dětské alter ego, malého chlapce (v podání Jakuba Bartáka v alternaci s Teodorem Slámou) toužícího po přítomnosti blízké osoby, porozumění a přátelství. Reálný svět otcových nekončících pracovních telefonátů, matčiny rozpačité, formální péče a školních povinností mají přebít skuteční hrdinové z románových dobrodružství. I ti však selhávají.

Na scéně se hodně konzumuje, vylučuje a kouří

Čest a přátelství na život a na smrt, jak zní slavná mušketýrská přísaha, ztrácí na přitažlivosti nebo je minimálně dvojsečná. Legendární francouzští vojáci jsou v náhodně zvolených fragmentech zobrazeni spíš jako hulváti a násilníci. Do chlapcova světa se doslova propadnou stropem a okamžitě osnují bitku. V dalším výstupu si vyřídí účty s Milady de Winter (v bravurním provedení Pavlíny Štorkové), kterou po úporném zápase zbaví hlavy. Ta se v naturalistickém provedení s vytřeštěnýma očima a zkrvaveným hrdelním okrajem kutálí po jevišti.

Na přitažlivosti fiktivním postavám nepřidá ani to, když jeden z mušketýrů velice věrohodně využije splachovací záchod umístěný na scéně v popředí. Význam, který je takto situované toaletě režisérem přikládán, prozrazuje mnohé o jeho celkové koncepci díla. V inscenaci se vůbec hodně vylučuje, konzumuje a také kouří. Jako by pohled na svět, ať už všední, či právě ten vysněný, byl poznamenán retuší autorem odžitých let. I do něho se nakonec vkrádají záblesky dětského okouzlení světem, jako když naproti chlapcovi usedne mušketýr s pečínkou připravenou na ohni, a ten naprosto zapomene, že má k večeři jen polévku s kusem chleba. Na znamení spříznění si po vzoru mušketýra zabodává do stolu namísto vojákovy velké kudly kapesní vystřelovací nožík.

Vrcholem tohoto dětského fokusu je obraz, v němž se snaží babička vnukovi vizualizovat své vyprávění s pomocí různých předmětů, které náhodně nachází. Z jeho učebnic staví kostel, pomocí vytrhaných elektrických drátů obstarává pochopitelně ve významné nadsázce hromy a blesky, jež nad stvořenou budovou zuří. Tímto obrazem dostál režisér závazku imaginace a babička ve vynikající interpretaci Veroniky Lazorčákové titulu skutečné hrdinky chlapcova (potažmo režisérova) dětství.

Obrazy evokující sovětský kýč

Z výtvarných prostředků je zřejmé, že se nepředvádí minulost. Postavy jsou (vyjma těch fiktivních s dobovým kostýmováním) v současném civilním oblečení. Používají česká jména a reálie. Zcizující komentáře, které tvoří další v mnohém rozpačitou linku, se týkají zkušebního procesu, z něhož nevynechají ani jméno ředitele Národního divadla Jana Buriana.

Přesto některé obrazy jako by vypluly z mentálního prostoru sovětského kýče. Chlapcova oslava narozenin vizualizovaná davem statistů s party čepičkami a konfetami, uprostřed něhož stojí oslavenec s ohromnou hlavou plyšového medvěda (maskot letních olympijských her v Moskvě v roce 1980 asi nikdy nezmizí z paměti), nemá daleko do estrády. Stejně jako taneční choreografie fosforeskujících ryb za svitu luny, které představují dívky v černých trikotech oblečené do rybích maket v nadživotní velikosti.

Zahozenou příležitostí je i velký počet lidí na jevišti. Ti na něm vesměs jen postávají, posedávají v zadním plánu a pokuřují, či se ujímají role loutkovodičů. Fiktivní svět ožívá i prostřednictvím loutek několika koní a jedné kočky. Dost možná jde o úlitbu zadání titulu jako podívané pro celou rodinu.

Otazník nad tím, pro koho a o jaké zemi chce Krymov své Tři mušketýry a já hrát, jen zesiluje s koncem produkce. Nad spícím chlapcem se rozestaví mušketýři k legendární přísaze s kordy a sálem se rozezní Krylova Ukolébavka, sdělující, že i tento malý snící kluk, bude jednou konformní, nudný a bez imaginace jako táta. Na takové tvrzení má režisér nárok, měl by si ale předem jasně stanovit, komu a z jakých pozic ho chce sdělovat, a pro tyto účely zpřesnit a pročistit svoji scénickou výpověď.