Trojice tedy založila Vujko Eko neboli Strýček Eko. Voják, který stále slouží v armádě, jim za nízkou cenu pronajal dům, v němž začali budovat výrobnu. I protože část produkce putuje bývalým spolubojovníkům na frontu, jsou naši tři veteráni rádi, že zaplatí i ten symbolický nájem a pomalejší rozvoj podniku; na výplaty už moc nezbývá.

Tři přátelé sní o růstu firmy, o otevření vlastního obchodu v Užhorodě a pak i v dalších městech. Jejich motivací je to, že by rádi vytvořili nová pracovní místa pro jiné veterány. Chtějí jim tak pomáhat v návratu do civilního života. Před setkáním jsem si proto myslel, že se dozvím něco o projektech podporujících zařazení bývalých vojáků do ekonomiky státu, o dotacích, grantech…

Slyšel jsem však spíš o nepomoci, nedotacích a negrantech. Od státu, od oblasti či od města nedostali ani haléř. Programy na rozvoj podnikání sice na Ukrajině existují, ale dosáhnout na ně je náročné. Je potřeba překonat spoustu byrokracie, vyplnit haldy papírů a podělit se minimálně s lidmi, kteří umí ideály stvořené během probdělých nocí přenést na papír a přepsat do řeči čísel. Pomohl jim jen dobročinný fond Freda, který přispěl na koupi mrazničky, chlaďáku, mlýnku na maso a zařízení na konzervaci potravin.

To, že prolévali za svou zemi krev, tři kamarádi zúročují především morálním kreditem a firemním heslem "Vyrobeno rukama veteránů".

Strýček, Ředitel a Gruzín

Vasil Popryk má přezdívku Vujko, od níž pochází název firmy. Vujko čili Strýček byl i jeho volací znak v armádě. Vasil před válkou pracoval jako dělník v Nizozemsku. Když Rusko napadlo Ukrajinu, vrátil se domů a už 5. března 2022 bránil poloobklíčený Kyjev. Později se stal rozvědčíkem a po několika zraněních byl coby invalida propuštěn do civilu. Vasil říká, že má vlastně štěstí, že vůbec přežil.

Do podnikání se pustil především proto, že chce lidem ukázat, že i invalidé umí a můžou pracovat a být tak prospěšní společnosti. Na otázku, proč si jako obor podnikání vybral právě výrobu uzenin, odpověděl: "V naší zemi jsou potřebné tři věci: jídlo, léčení a smrt."

Vladislav Opalenyk má přezdívku Ředitel. Před válkou pracoval jako manažer ve známé síti užhorodských restaurací. Bojoval v Záporožské oblasti. Zpočátku ho však v armádě nechtěli, má totiž cukrovku a vysoký krevní tlak. Vzal si tedy vojenskou knížku a odjel se přihlásit do jiného města, na jiný vojenský úřad. Sloužil jako řidič u minometčíků, ale najel na protitankovou minu a skončil s těžkým zraněním, jehož důsledkem byla amputace části levé nohy. Rok pak proležel v nemocnici. Návrat domů byl těžký, ale přinutil se vzchopit a pracovat.

"Začali jsme doslova z nuly. Do našeho snu jsme vložili hodně vlastních peněz. Potřebujeme ale další prostředky, potřebujeme pomoc. Chceme vytvářet nová místa pro veterány, protože těch bude po válce potřeba hodně," říká Vladislav. Později se mi svěřil, že poté, co začal podnikat, se mu důchod snížil na 8000 hřiven, což je zhruba 4200 korun.

Viktora Sulimu lidé znají pod přezdívkou Gruzín. Narodil se v Užhorodě a bojoval už od roku 2014. Poprvé odešel do civilu v roce 2017. První den války se znovu přihlásil jako dobrovolník. Nastoupil ke 101. brigádě zakarpatské teritoriální obrany, kterou brzy převeleli do Sumské oblasti. Pak se jako vojenský kontrarozvědčík dostal na Donbas. Později přešel k rozvědce, kde se seznámil s Vujkem. Po zranění nohy a hlavy i Gruzína coby invalidu propustili do civilu.

Viktor říká, že během jeho první služby měli vojáci mnohem horší podmínky než dnes. "Manželka mi musela posílat peníze, abych se dostal domů na rotaci," vypráví. "Během rotace, která trvala tři měsíce, jsem musel pracovat, abych uživil rodinu a měl peníze na návrat na linie."

Jen maso, sůl a kouř

Veteráni nezklamali, na závěr návštěvy jsem dostal obrovskou výslužku. A můžu tak potvrdit, že jejich výrobky - kromě toho, že o nich říkají, že jsou vyráběny z kvalitních surovin podle tradičních zakarpatských receptů a bez konzervantů (s výjimkou soli a kouře) - jsou především velmi mňamózní.
Kromě dodávek kamarádům v uniformě uzeniny úspěšně prodávají přes internet.

Část produkce se také pašuje do Evropy. Ano, pašuje, protože unijní zákony jsou takové, že malý výrobce uzenin do EU prakticky legálně nic vyvézt nemůže - na rozdíl od těch velkých.

Ale protože ukrajinští tři veteráni žádný pašerácký kanál do Česka ještě nezprovoznili, můžete jejich výrobky ochutnat jen na Ukrajině. Až tedy pojedete na dovolenou do ukrajinských Karpat, ptejte se po jejich produkci. Nebudete litovat.