Pokrovské je sice formálně vesnice, ale opravdu velká - v lepších dobách v ní žilo okolo deseti tisíc obyvatel. Teď se proměnila v klasické "přífrontové městečko". Boje probíhají zhruba 30 kilometrů daleko. To je sice vzdálenost, na kterou mohou dostřelit i některá děla, ale zároveň nejde říct, že by se o Pokrovské už bojovalo. Vesnice se tak stala jakýmsi neoficiálním vojenským zázemím. Vojáky potkáte všude. Bydlí tady, nakupují, nechávají si opravovat auta, odpočívají… A za těmi šťastnějšími ve volných dnech přijíždějí jejich ženy. Obyvatelé, kteří ve vesnici zůstali, na armádě často slušně vydělávají. Nabídka reaguje na poptávku a vojáci mají relativně hodně peněz.

Tentokrát jsem v Pokrovském s překvapením zjistil, že oproti minulým výjezdům potkávám na ulicích jen velmi málo mužů v uniformách. Vojáků, které lehce poznám i v teplákové soupravě nebo džínách, je sice stejně jako dřív, ale chodí v civilnějším oblečení. Později se dozvídám, že k tomuto posunu došlo na základě nějakého doporučení či nařízení.

U místní čerpací stanice jsem se večer potkal s velitelem jednotky, s níž strávím nadcházející den. Při předávání informací jsem zjistil, že bezpečnostní opatření se od minule zpřísnila. Dříve jsme například museli přepínat telefony do letového režimu až těsně před frontou, teď mi velitel dal jasný pokyn: "Ráno, než vyjedeš za námi, napiš mi zprávu, okamžitě přepni telefon do leteckého režimu a vypni všechny ostatní přístroje s GPS. V žádném případě si neukládej místo, kde bydlíme, do mapové aplikace!"

Do akce jsme vyjeli v šest hodin ráno, kdy jsem zároveň zjistil, že velitel stejně bydlí úplně jinde, než kde mi večer původně ukazoval. To je ale běžné bezpečnostní opatření praktikované už dlouho. Celý den jsem strávil s jednotkou, která se zabývá průzkumem s pomocí německého dronu Vector.

Do vesnice jsme se vrátili za tmy. S hrůzou jsem si uvědomil, že je neděle, a místní hotely, penziony a priváty jsou tak nejspíš obsazené manželskými či mileneckými páry. Po obvolání několika kontaktů jsem zjistil, že v Pokrovském se dnes opravdu nevyspím. Takže mě čeká noční jízda po rozbité cestě zpět do Pavlohradu. A to jsem se tomu tak moc chtěl vyhnout… Na druhou stranu ale ušetřím za nocleh, protože i tady platí: čím dál od fronty, tím levnější ubytování.

Ubytování je lepší kšeft než noční klub

Do Pavlohradu jsem dojel těsně před policejní hodinou. Ubytoval jsem se v nejlevnějším pokoji, jaký jsem sehnal. Strohé nové vybavení, společné sociální zařízení, wi-fi síť nesla název "nightclub". Ráno jsem zjistil, že tohle levné ubytování hostelového typu byl původně nevěstinec. Sice tedy bydlím v bývalém "bordelu", ale na novinářskou průkazku dávají slevu a to se počítá.

Bylo pro mě zajímavým zjištěním, že v době války je nejspíš výhodnější kšeftovat s ubytováním než s prostitucí. Ostatně ta v přífrontových oblastech také nebývale kvete, ale funguje spíše na úrovni freelancerek (žen tzv. na volné noze - pozn. red.), nikoliv zábavních podniků.

Další den mám schůzku s lidmi z opravárenského praporu. Už se stalo pravidlem, že jakmile přijedu do města, kde byla schůzka původně domluvena, je mi oznámeno, že se uskuteční ve městě sousedním. Bezpečnost, chápu.

Opraváři vojenské techniky dělají v armádě velmi užitečnou práci. Přitom je nebezpečná stejně - možná i víc než u jiných vojáků. Opravárenské dílny jsou totiž častým cílem nepřátelských útoků. Ruská strana na ně neváhá použít i drahé rakety. Zvláště nebezpečné bývají především evakuace poškozené nebo porouchané techniky. Zároveň mají tyto jednotky smůlu v tom, že jsou mimo pozornost médií a hůř se jim dělá nábor i shánějí peníze.

Setkání s legendou

Odpoledne jsem měl naplánováno interview s velitelem praporu Rejd, který mi zajistil včerejší dobrodružství se vzdušnými průzkumníky. Setkání nejprve nevyšlo - nepodařilo se ani večer, ani následující ráno. Ale to nevadí. Velitel, na kterého čekám, je velmi zajímavá osobnost, takže mi za to čekání stojí. Kromě toho vím, jak bývají tito lidé vytíženi. Odpoledne mi velitel píše, že na mě bude mít za hodinu chvíli čas. Časový odhad nevyšel, schůzka se znovu posunula, poté se měnilo místo setkání, ale nakonec to klaplo a já sedím naproti majoru Evženu Karasovi.

Dalo by se říct, že Karas je legenda. Je to chytrý, charismatický muž, který rád a zajímavě vypráví. Před válkou byl nacionalistickým aktivistou a pracoval s mládeží. Po ruském vpádu na Ukrajinu jako schopný velitel neměl problém udělat pěknou kariéru. Rusku leží v žaludku tak, že ho zařadilo na sankční seznam, ale dělá si z toho legraci.

Čekání v sanatoriu

Opět čekám a musím čekat levně. Chtěl jsem dnes dorazit k dalšímu, a vlastně svému hlavnímu cíli, Kosťantynivce. Tam je ale vycházení povoleno jen čtyři hodiny denně a v tu dobu tam přijet nestihnu. Rozhodl jsem se tedy alespoň přiblížit, po cestě si najít nejlevnější možné ubytování a cestu dokončit zítra. Našel jsem sanatorium Samara, rezervoval si v něm pokoj, a až při detailnější práci s navigací jsem zjistil, jak velkou chybu jsem udělal. Sanatorium je sice od mé cesty vzdáleno jen kilometr až dva, jenže od ní ho dělí řeka Samara - a most nikde. Sanatorium je navíc mezi bažinami a cesta, která k němu vede, je ve špatném stavu. Dojet do cílového místa za řekou tak nakonec znamená ujet dvacet sedm kilometrů.

Proklínal jsem své lajdáctví, ale nakonec jsem byl spokojený. Další téměř dokonalý postsovětský skanzen, tak jak to mám rád. Nicméně v reálném sovětském ozdravném zařízení by byl neochotný až nepříjemný personál. Tady jsou zaměstnanci přesný opak, v úslužnosti a přívětivosti u mě vyhráli první místo z této cesty.

Protože se blížím k doněcké oblasti, kde se neprodává alkohol, jdu si do místního obchůdku navečer nakoupit hodně piva. Naordinoval jsem si totiž pivoléčbu, když už jsem v ozdravném zařízení. Chtěl jsem otestovat i nějakou klasickou léčebnou proceduru, protože ceny za ně mi připadaly překrásné, ale byl podvečer a v sanatoriu už byla jen recepční.

Prodavačka se na mě divně koukala, dělala, že nerozumí mé ukrajinštině, a pak v řeči použila české slovo "ano". Pochopil jsem, že odhalila, že nejsem místní, a že si chce povídat. Zůstal jsem ale tvrdý jako skála, do doby, než se zeptala, odkud jsem se tady vzal. Pak jsme dlouze debatovali. Říkala, že byla chvíli s dcerou jako uprchlice v Česku. Moc si chválila pohostinnost paní, u které bydlely.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí z reálií západního Donbasu. Doslova mě šokovalo, když mi řekla, že její muž si jako havíř vydělá 15 tisíc hřiven měsíčně (zhruba 8 tisíc Kč). Havíř! Ti by měli brát minimálně 60 tisíc. Zpočátku jsem jí to ani nevěřil, protože vím, jak stoupají platy v Zakarpatí. Její manžel má ale na šachtě takzvanou "broň" - to znamená, že firma si jej rezervuje, a proto nepodléhá mobilizaci. To je možné u strategicky významných podniků. Ze strany "uhlobaronů" mi to připadá tak trochu jako novodobé otrokářství, ale na druhou stranu má pracovník na výběr - nechce bránit vlast, tak maká v dole.

To je válka. Jedna nespravedlnost za druhou. Občas je nutné dělat nepopulární opatření, aby nedošlo k těm nejhorším. Vždycky, když jsem svědkem něčeho, co se mi nelíbí, připomenu si, kdo je agresor, a že bez války by nebylo ani jejích negativních důsledků.