Najít na našem moravském Slovácku ženu, která večer sedí jen tak sama bez manžela či přátel na nějaké společenské, kulturní akci, není vůbec obvyklé. Jenže žena, která si o víkendu přisedla k našemu stolu, kde jsem seděl s manželkou a známými, byla opravdu sama, samotinká. A když jsme si začali povídat, prozradila, že je paní učitelkou z Hradce Králové, která si jen tak sama vyjela na Slovácko, mimo jiné k nám do Hluku na Dolňácké slavnosti.

"Je to tady úžasné, nejúžasnější. Vaše tradice jsou prostě neskutečné. Krásná Jízda králů - už to ráno, jak vyvolávali, úžasné," vyprávěla s nadšením a popisovala, jak se jí líbily jednotlivé pořady, atmosféra i chování lidí. "U vás to žije, zpíváte, tančíte, vy jste úplně jiní, vy máte prostě šťávu. Tady je to úplně jiný svět, přitom jsme jeden národ. Já bych nevěřila, že jsme ze stejného těsta," svěřila se k naší potěše.

Každý z nás už taková pochvalná slova o Slovácku slyšel. Občas je bereme - upřímně řečeno - trošku s rezervou, protože víme, že to ani s některými lidmi u nás není úplně jednoduché a radostné. Ale každopádně: jsme na náš domov hrdí a neměnili bychom.   

Že jsem se narodil do velmi cenného a z pohledu etnografie výjimečného místa, jsem v prvních letech života nevěděl. Netušil jsem to ani v dospívání. Ale tím, jak jsem vyjížděl za hranice našeho městečka, kraje i země, začal jsem naše Slovácko stále více objevovat i oceňovat. A čím více jsem s místními lidmi mluvil a pozoroval je, docházelo mi, jak mnohdy velmi aktivní životy žijí, jak dokáží být spontánní, otevření a veselí, ale někdy také až nepříjemně upřímní a tvrdí.

Mnohokrát jsem nad svým rodným krajem přemýšlel, zatím naposledy právě teď na Dolňáckých slavnostech a Jízdě králů v Hluku. A znovu se utvrzoval v tom, že "alchymie" mého rodného kraje se skládá z několika "lektvarů", které jsou pro život tím nejdůležitějším. Základem je pořádná dávka pracovitosti, kterou jsem odmalička pozoroval na svých rodičích a mnoha a mnoha dalších lidech tady na Slovácku.

K té pracovitosti ale patřila - a u řady lidí ještě patří - také schopnost se uvolnit, radovat, být šťastný se svými kamarády, užít si volný čas. Třeba zrovna zpíváním, tancem, hrou na nějaký hudební nástroj, ale také mnoha dalšími aktivitami. Vždyť na Slovácku je obrovsky rozvinutý spolkový život, dobrovolní hasiči jsou téměř v každé vesnici, nedělní fotbálek vesnických mužstev stále patří do programu mnoha mužů - a občas také žen. Tato pospolitost se také projevuje nespočitatelným množstvím akcí, které pořádají sami místní lidé, žádná dovezená kultura "umělců z Prahy".

Součástí DNA lidí na Slovácku je ovšem ještě mnohem více. Vsadím se, že když budete mluvit s místními lidmi a zeptáte se jich na jejich předky, často o nich budou mluvit s respektem a úctou. Mnohdy vám budou vyprávět, jak jejich rodiče či prarodiče dělali všechno možné i nemožné pro to, aby své děti vychovali co nejlépe, jak moc se jim ve velmi skromných podmínkách věnovali., i když neměli kvůli práci vůbec čas, kolik toho obětovali pro rodiny. A nebude vůbec výjimkou, když se dozvíte, že často toho ještě mnoho udělali pro vesnici, ve které žili.  

Když potom například na Jízdě králů v Hluku uslyšíte vyvolávky, ve kterých ctí mladí krojovaní kluci na koních své předky, nejde o nic formálního. Jde o naprosto živou, autentickou, pravdivou a naprosto upřímnou zpověď a poctu těm, kteří už leží na místním hřbitově. Ale v srdcích místních žijí dál. Jak zněla například jedna z místních vyvolávek?

"Hýlom, hýlom, počůvajte, chtěli bysme zachovat, hrdost našich dědů, my jich tady cítíme, oni s nama jedú," volal v neděli v Hluku jezdec a levou ruku si pokládal na srdce. "Vznikli jsme z nich, oni sú v nás, jak kdysi oni, tak my teď těšíme vás. Jezdili na pěkném koni, dnes my jsme oni! Hýlom, hýlom!" pokračoval jezdec a davy lidí kolem dlouze tleskaly. Další jezdec potom vyjmenovával jména některých předků, kteří se starali o tradice a už nežijí, stejně jako jména některých současníků, kteří dál pomáhají nést tradice k příštím generacím. 

Za celou dobu jsem ještě nenapsal jedno slovo, které je podle mě pro Slovácko absolutně klíčové. To slovo zní: rodina. Spousta a spousta rodin tady stále ještě drží při sobě, snaží se udržovat co nejsilnější a nejhezčí vztahy, snaží si maximálně pomáhat. A to často tak, že opravdu makají jeden pro druhého, ale také prožívají společně hodně volného času, navštěvují se, slaví narozeniny a různé svátky, umí si prostě život i užívat.

Ano, jistě, tím, jak se svět mění, jak se různé věci a vztahy kazí, to pochopitelně přišlo i na Slovácko. Hodně lidí se rozvádí, řada rodin se rozhádává, dlouhé, předlouhé vazby se přetrhávají. Ale jsem si jistý: na Slovácku se toto všechno kazí pomaleji a naštěstí to dobré stále ještě převažuje. 

Pořád se hodně setkávám s tím, že nejen menší děti mluví s láskou o svých rodičích a prarodičích, ale i lidé starší, ba nejstarší, mají slzy v očích, když vzpomínají na své matky, otce, babičky i dědečky. Často tady i dnes potkávám mladé lidi, kteří mi povídají o tom, jak navazují na práci svých předků nebo jak z ní čerpají mnohé pro vlastní život. Třeba letos v Hluku pocházel král z rodiny, která získávala silný vztah k tradicím od jejich už nežijícího předka, po kterém převzali tuto lásku rodiče, kteří ji vtělují do svých dětí.  

Teď v Hluku jsem mluvil například s Dominikou Kočí, mladou dívkou, sestrou hluckého krále, která vystudovala etnologii. A ta mi povídala, jak ji dědeček od dětství seznamoval s místní Jízdou králů a dalšími tradicemi.

Nebo další dívka, Tereza Říhová vyprávěla o své mamce Katce Říhové, která ji od narození vedla k lásce k lidové hudbě. Tereza nádherné zpívá a hraje na housle - stejně jako její matka, primáška cimbálové muziky, dětmi velmi oblíbená učitelka na základní umělecké škole, která dětskou muziku přivedla letos až k prvnímu místu na celostátní přehlídce dětských cimbálových muzik. A potkal jsem v Hluku také Klaudii Mošťkovou, která stála u koní, které jeli Jízdu králů, se svým dědou, vášnivým, velmi obětavým koňákem.

Rád bych se ještě tady zastavil u pracovitosti a obětavosti mnoha místních lidí, protože to je skutečně velmi zásadní pro rozvoj, aktivitu a dnešní podobu i nabídku Slovácka. Když jsem tady vyrůstal, tak nejčastější slovní spojení, které jsem od dětství od rodičů slyšel, znělo jednoduše a stručně: jdeme pracovat.

A jsem přesvědčený, že dodnes zůstalo v mnoha místních rodinách klíčovým slovem, přestože život je dnes mnohem pohodlnější a nabízí ohromné množství lákadel. Absolutně to nejde srovnávat se šetrností a také životní úrovní našich předků, jejich životy byly nekonečně tvrdší, těžší, bolestivější. Nemluvě o době nesvobody v letech 1948 až 1989, kdy se mnozí setkali s nespravedlností, útlakem a příkořím.

Mimochodem, když jsem nyní zavadil o nesvobodu a politiku, bylo by na samostatnou studii, proč v tomto kraji, stejně jako na řadě jiných mimo velká města, vítězí politici jako Miloš Zeman (původně sociální demokrat) či Andrej Babiš (ANO). Proč v tomto kraji, kde komunistický režim mimo jiné ublížil obrovskému množství sedláků, tolik lidí dál volí komunisty, nebo proč tolik lidí má v oblibě Tomia Okamuru s jeho šířením nenávisti, která jde zcela proti pohostinnosti místních lidí.

Potkávám ovšem na Slovácku i mnoho lidí, kteří podporují slušnou politiku, kteří se staví zcela proti politice vyvolávání nenávisti a pocitu, jak jde v naší zemi všechno od deseti k pěti. Zároveň si ale politici musí uvědomit, že lidé na Slovácku, kteří uznávají ty, kteří umí vzít za práci, jsou velmi alergičtí na bohapusté žvanění, nepoctivost a neupřímnost.  

Dovolte mi ještě se zmínit o jednom velkém daru, který ke Slovácku patří a mnozí by mi namítli, že jsem ho měl vzpomenout na první místě. Jde o dar víry. Přestože tento vztah oslabuje v celé zemi a také na Slovácku, stále je tady obrovské množství moravských Slováků, kteří mají vztah k víře velmi silný. Vsadím se s vámi, o co chcete, že na moravském Slovácku je toto slábnutí zdaleka nejpomalejší, a tipnul bych si, že víra, tedy především ta spojená s katolickou církví, nikdy nevymizí. A nesmím opomenout, že je tady přítomna také evangelická církev, a malinko také pravoslavná.

Když pojedete zejména v neděli ráno po slováckém venkově, uvidíte skoro v každé dědině jít mladé i staré na bohoslužby, můžete tady navštívit mnoho a mnoho poutí, setkáte se tady s fantastickou péčí o kostely i všechny církevní památky. A pokud se rozhodnete jít přímo do kostela na bohoslužbu, najdete kromě dokonale udržovaného interiéru kostela také mše, na kterých často hrají a zpívají místní sbory - s takovou láskou, že vás to chytne za srdíčko a obohatí vás to pro příští dny i měsíce.

Mnozí mladí lidé si to tolik neuvědomují, ale mnohé tradice jsou přímo spojeny s církevními svátky, bez nich by v minulosti nebyly ani tyto tradice. V Hluku se například v sobotu uskutečnila Královská mše svatá, sloužená za živé a zemřelé krále, jezdce, koňáky a všechny organizátory jízdy králů. Byla "nádherná, překrásná, citlivá", jak mi řekl například pamětník Václav Hájek, nejstarší žijící hlucký král z roku 1957.

Mohl bych psát o Slovácku dál a dál vysvětlovat, proč si myslím, že je to nejcennější místo v naší zemi. Nechci ale nikoho přesvědčovat o svém pocitu, který jsem získal během života tady a mnoha návratech z Prahy. Respektuji jiné pohledy i názory,  já se sem domů určitě v dohledné době vrátím už natrvalo a budu si přát, aby si lidé z jiných částí naší země brali příklad právě ze Slovácka.

Čím jsem starší, tím ještě více si uvědomuji důležitost pospolitosti, setkávání, pracovitosti, síly rodiny, víry, vztahu k místu, kde se člověk narodil, kde žije nebo kam se vrací. Z toho všeho vzniká láska pevná, nejpevnější, která končí až posledním vydechnutím. V Hluku tato láska byla vidět v nedělním odpoledním průvodu, kdy šly v kroji stovky a stovky místních rodáků.

"Na téj huckéj věži zlatá baňa leží a na ní kohútek má pávovo peří. Nezpívaj kohútku, nedělaj zármutku, však já ho dosti mám, když sa s milů hněvám," zpívaly hlucké ženy v závěru Jízdy králů nejznámější a nejdojemnější místní lidovou písničku, když se krojovaní jezdci na ozdobených koních s králem a pážaty loučili s letošní jízdou.

Ještě chvíli koně stáli, někteří kluci zpívali, starší chlapi, kteří s jízdou významně pomáhali, se drželi dojatě kolem ramen, ale už byl čas k loučení. Otočili své koně, kteří se vydali pomalu za potlesku plné tribuny návštěvníků pryč ze stadionu. Díval jsem se za nimi dlouho, a jak mi mizeli z dohledu, cítil jsem lítost. Přál bych si, aby ještě chvíli zůstali, aby jezdci ještě vyvolali několik vyvolávek nebo třeba jen tak seděli na koních, ale hlavně aby neodcházeli.

"Nezpívaj kohútku, nedělaj zármutku, však já ho dosti mám, když sa s milým hněvám," slyším další části písničky. A je mi jasné, že všechno jednou musí skončit, že odchody patří k životu. A že se budu muset těšit další tři roky, než se uskuteční v Hluku další Dolňácké slavnosti, Jízda králů a průvod krojovaných rodáků.

Kdo ví, jestli tady ty tradice vydrží, kdo ví, jestli se udrží muzika, zpěv, setkávání - takové obavy slýchám už mnoho let. Jistě, setkávání lidí už není takové jako kdysi, vždyť třeba i tady některé hlucké hospody, středobod všechních dní, definitivně zavřely. Ale není ještě nejhůře. 

Když jsem se začal před více než 30 lety věnovat novinařině a začal jsem si uvědomovat důležitost, cennost, tradic a vůbec celého mého rodného kraje, sám jsem se obával ztráty jedinečnosti Slovácka. A bojím se této ztráty i dnes. Všechny ty "vymoženosti" našeho kraje jsou nejen cenné, ale také velmi křehké. Stačí, když se k nim jedna generace otočí zády, nebude je vnímat, a je konec.

Ale všude možně na Slovácku potkávám mnoho lidé střední generace, i mladé chlapce a dívky, kteří vnímají jedinečnost Slovácka, dál ho udržují a rozvíjí. Život na všech možných místech je tady stále bohatý a pestrý. V Hluku mě zaujala například skupinka dívek ve věku třinácti čtrnácti let. Stály před cimbálem, trošku nesměle, v nejistotě, ale pustily se do zpěvu, primáš Mladých Burčáků Zdeněk Stašek jim citlivě pomáhal, a brzy už sebevědomě naváděly cimbálovku dalšími svými písničkami.

Byla mezi nimi i Veronika, primáška místní cimbálové muziky při ZUŠ Hluk, který mi později řekla: "Miluju folklór, zbožňuju ho. My ho tady musíme udržet a rozvíjet." V jejích očích bylo tolik nadšení a odhodlání, že jsem v ten okamžik o Hluk ani naše Slovácko neměl sebemenší obavy.  

VIDEO: Folklór milujeme, zbožňujeme, říkají holky z úspěšné hlucké cimbálové muziky