Podívejme se, jak na to jdou v Salcburku, kde se nachází jedna z nejlepších z fotbalových a hokejových akademií na světě.

Dietrich Mateschitz už odpočívá v pokoji, nicméně jeho genialita přežívá. Zanechal po sobě nejen globální království energetických nápojů, ale také dědictví adrenalinových sportů a excelentní továrnu na talenty na fotbal a hokej.

Ta leží na okraji Salcburku v tichém prostředí, kde vyrostly dvě hokejové haly, několik fotbalových hřišť (jedno pod střechou), tělocvičny, rehabilitační prostory, lékařské ordinace a internát pro studenty.

Když Mateschitz přišel s nápadem na vznik supermoderního sportovního centra před nejbližší spolupracovníky, všichni od něj šéfa odrazovali.

"Fotbal je černá díra na peníze. Proděláte na tom kalhoty, a ještě budete řešit chuligány a další problémy spojené s fotbalem."

Jenže vizionář se nenechal skeptickými hlasy zviklat.

Řekl, že změní fotbalové prostředí k lepšímu. Fotbalové hvězdičky rozsvítí tak, že ti nejlepší budou prodáni s obřím ziskem do top evropských klubů, ti průměrní se rozesejí po ligách po celém světě a ti, kteří nebudou mít ani na jedno, zůstanou u fotbalu nebo hokeje v jiné roli.

"A ze všech chci vychovat slušné, spolehlivé a odpovědné lidi pro běžný život," zdůraznil.

Za pět let jeho manažeři věděli, že měl zase pravdu. Hráči ze salcburské akademie se za miliardy prodávali do anglické Premier League či dalších soutěží po celé zeměkouli a většina absolventů je úspěšná také v běžném životě.

Klidně i v jiných oborech.

Jak toho rakouský multimiliardář docílil?

Zjednodušená odpověď: uměl si vybrat správné vize a lidi, kteří by je uměli co nejlépe naplnit.

"Po třech minutách poznal, jestli někdo doopravdy něco umí, nebo jen předstírá, že něco umí," říkali o něm nejbližší.

Pro salcburskou akademii sbíral nejkvalitnější trenéry na všech světadílech. Obsah a metodiku fotbalové výchovy svěřil do rukou Ralfa Rangnicka, průkopníka presinku a přímočarého fotbalu, který předtím vedl bundesligové týmy, poté Manchester United a nyní sedí na lavičce rakouského národního mužstva.

Next level

Teď už můžeme vstoupit do útulného areálu. Všechno se tu děje ve jménu hesla: Next level! Skrývá se v něm poselství, že co umíš dnes, bude zítra málo.

Tady rozhodně nikdo nechce přešlapovat na místě. Však se také ve filozofii akademie na prvním místě píše: "Neříkáme, že jsme nejlepší. Ale chceme být nejlepší. Chceme mít nejlepší vzdělávací program v Evropě. Neposuzujeme kvalitu vítězstvími, zaměřujeme se na vzdělávání a zlepšování hráčů. Pak můžete vyhrát."

Zatímco v Česku v podobných zařízeních často cítíte na každém kroku všudypřítomný tlak na výsledky podpořený metodou - musíš, musíš, musíš, v Salcburku vedou studenty k tomu, aby sami chtěli být lepší a lepší.

Opět citujme ze strategie: "Kluci pro nás nejsou sportovci, díváme se na ně hlavně jako na lidi. Učíme je nebýt arogantní, akceptovat týmová pravidla, respektovat druhé. V učení přecházíme od já musím k já chci. Snažíme se jim vštípit, aby každý den využili k tomu, aby z nich byli lepší sportovci a lidé."

Sport pro zlepšení dětí

Flákači za branami dlouho nevydrží. Program je náročný od rána do večera. Budíček zvoní o šesté hodině ranní. Tréninky se střídají se školou, jídlem, regenerací a relaxací.

Na tvářích však nevidíte strhané výrazy. Základní krédo totiž zní: "Pokud chceme být úspěšní, musí nás to bavit. Příjemné prostředí a atmosféra jsou podhoubím pro lepší výkon jednotlivce i týmu. Nepoužíváme děti pro zlepšení sportu, ale sport pro zlepšení dětí. Hra pro ně musí být dialog - já čtu tebe, ty čteš mě."

Že to funguje, poznáte i vy, pokud si tu zaplatíte prohlídku. Nestane se vám, že by vás kdokoli z omladiny nebo z personálu nepozdravil, i když vás dotyční předtím v životě neviděli. Úsměvy se tu vyžadují. Kvůli jednoduché rovnici: pozitivní trenér = pozitivní hráč, pozitivní mužstvo.

Autoritativní povely tu neuslyšíte. Pozor, to neznamená, že by si mohli mládenci dělat na hřišti či kluzišti a mimo ně, co chtějí. To v žádném případě. Ale všichni dobře znají pravidla a vědí, že pokud je kdokoli překročí, potrestají ho nemilosrdně sami.

Jeden příklad pro ilustraci: hráč poleví ve škole. Odezva? Musí podstoupit speciální doučování, ale ne místo tréninků. Resty si musí doplnit ve volném čase.

Ovšem co je hlavní - než si studijní výsledky vylepší, nemůže hrát zápasy. A to je horší než pět ran bičem. V tvrdé konkurenci můžete rázem přijít o místo a už se také nemusíte do sestavy zpátky prodrat.

Čili - je na tobě, jak si to přebereš v hlavě.

Chyby tu nejsou považovány za strašáky, ale za kamarády. Když si uvědomíte, v čem jste chybovali a co musíte udělat příště lépe, posune vás to výš.

V praxi to chodí takhle: dopustíte se třeba přehmatu v rozehrávce, nejste stažen z trávníku nebo z ledu. Čeká vás však po utkání důkladný videorozbor, kde společně se spoluhráči řeší, proč ke ztrátě míče či puku došlo.

Proč jsou u toho spoluhráči? Aby se společně pídili po tom, jestli chybujícímu poskytli dostatek možností pro přihrávku.

I takhle lze budovat kreativitu.