Na jeho obrazech najdeme rozevřené dívčí klíny, milující se páry stejného i opačného pohlaví, mužskou erekci, ale i náboženské motivy, krajiny a městská zátiší. Téměř vždy však zahlídneme krajinu duše - a nejen tu malebnou. Přes veškerá nařčení ze sexuální deviace a jiných úchylek či amoralit, které jsou ve spojitosti s umělcovou osobou zmiňovány, jeho přítel Erich Lederer tvrdil, že právě Schiele byl jedním z nejnormálnějších lidí, které kdy v životě poznal. 

Dětství mezi kolejemi

Moc nescházelo a místo slavného malíře mohl z Egona vyrůst pravověrný nádražák. Jeho rodinné zázemí ho k tomu přímo předurčovalo - otec Adolf Eugen Schiele byl přednostou stanice v dolnorakouském Tullnu, dědeček se průkopnicky podílel na výstavbě České západní dráhy Praha-Cheb a strýc Leopold Czihaczek (původem z Moravy) byl dokonce vrchní inspektor c. k. státní dráhy. Na železnici později pracovala i jeho starší sestra Melanie. Malý Egon vyrůstal doslova mezi kolejemi - jejich rodina totiž bydlela v nádražním domku a první, co Egon maloval, byly pochopitelně vlaky.

Ve třiadvaceti byl pozván na prázdniny k příteli svého otce, uměleckému kritikovi Arturu Roesslerovi, který na jeho návštěvu později vzpomíná: "Uprostřed místnosti seděl Schiele na holé podlaze s velmi pěkným vláčkem na klíček, který kolem něho kroužil… Ačkoli jsem byl překvapen pohledem na toho mladého muže, který se smrtelně vážně zabýval dětskou hračkou, ještě mnohem víc mě udivila neuvěřitelná virtuozita, s níž vydával rozmanité zvuky: syčení páry, pískání železničářské píšťalky, rachocení kol na kolejnicích, skřípání náprav a per, bafání páry, když se vlak rozjížděl a skřípění ocele, když brzdil. Schieleho výkon byl udivující. Mohl by okamžitě vystupovat v kterémkoli varieté."

Egon byl zkrátka hravý, a to dlouho do dospělosti. I později si prý dokázal celé hodiny bez jediného slova hrát třeba s pomalovanými loutkami z javánského stínového divadla. Jako malý kluk patřil k těm plašším a ve škole se nevyznačoval zrovna nápadnou ctižádostí - jednu třídu na reálném gymnáziu musel dokonce opakovat. Později k tomu dodal, že jeho "neomalení učitelé" byli vždy jeho "nepřáteli".

Zato v kreslení vynikal. A to natolik přesvědčivě, že ho v tom podporovali i jeho učitel v Klosterneuburgu Ludwig Karl Strauch a malíř Max Kahrer. V roce 1906 schválili jeho žádost o přijetí na akademii i přes námitky dráhymilovného strýce Czhihaczeka, který chtěl mít z Egona technického inženýra. Právě tento pragmatický strýc se totiž po smrti Egonova otce stal jeho poručníkem.

Křivdíš mi, matko!

Když Schielemu zemřel otec na progresivní paralýzu, bylo mu teprve patnáct a jen velmi těžko se s tím vyrovnával. Trauma ze smrti pak začal zpracovávat i ve svých obrazech (už proto, že to nebylo první úmrtí v rodině - nejstarší sestra Elvíra zemřela jako desetiletá). K otci měl navíc daleko důvěrnější vztah než k matce. Ještě po letech s ním prý mluvil ve snu. Egon jakožto jediný muž v rodině se zpočátku snažil nahradit otcovskou autoritu - choval se pak mnohdy velmi sebevědomě až povýšeně. A odnášela to zejména matka. Syn považoval za samozřejmé, že mu (ač v nelehké finanční situaci) platí studia na akademii a vyžadoval, aby se zcela přizpůsobila jeho vůli stát se umělcem. Jeho volnomyšlenkářství však naráželo na matčin konzervatismus.

Schiele měl pocit, že se k němu "často chová jako k cizímu" a stěžuje si, že ho to "velice bolí." V dopisech matce předhazuje, že nepečuje o otcův hrob, a kritice neunikne ani jeho sestra Melanie, která se podle něj "nepovedla". Matka mu naopak vyčítá rozhazovačnost a neochotu věnovat jí alespoň trochu času. "Odpusť ti to Bůh, já nemohu… Kdo tak mění tvé smýšlení…proklínám ho, a kletba matky vydrží," píše výhružně. "Křivdíš mi," odepisuje syn. "Chci mít radost ze světa, proto mohu tvořit, ale běda tomu, kdo mi ji bere…. Za svou existenci mám co děkovat jen sobě," prohlašuje sebejistě.

Prorok egoista?

Je známo, že Schiele velmi často maloval sám sebe a že své autoportréty navíc opatřoval i několika podpisy najednou. Ostatně prý už ve škole si všechna pravítka i knihy důsledně podepisoval a také vše, co namaloval, signoval a označil letopočtem. Už v sedmnácti se prezentoval jako malíř - na svých autoportrétech se zpodobňuje s paletou v ruce a nechává se tak i fotografovat.

Časem se dokonce začal považovat za jakéhosi kněze umění, mesiáše, který prostřednictvím svých obrazů sděluje obyčejným lidem cosi neobyčejného, co by jim jinak zůstalo utajeno. Důkazem toho jsou i jeho aforismy: "Moje obrazy musí být umístěny v budovách podobajících se svatyním."  Tíhnul k esoterice: "Maluji světlo, které tryská z těl," poznamenal si. Věřil, že je obdařen mystickou schopností prožitku, která mu umožňuje ztvárňovat vize. Cítil se být umělcem v roli proroka.

Když se později dostal na několik dnů do vězení za šíření nemorálních kreseb, zaujal pózu mučednickou. Akvarely, které ve vazbě vytvořil, okomentoval slovy: "Rád vydržím pro umění a mé milované! Zadržet umělce je zločin, znamená to vraždit rašící život! Necítím se potrestán, nýbrž očištěn!"

Stylizace spasitelství ale nebyla v uměleckém světě přelomu století nic tak výjimečného. Byla to prostě móda stejně jako záliba ve všem mystickém a exotickém. Ani Schiele tomu neunikl. Sbíral různé prapodivné předměty např. orientálního původu - zvláště pak japonské dřevoryty (v kuloárech se šuškalo, že vlastní nejlepší sbírku japonské pornografie ve Vídni). Byl fascinován vším teatrálním (obdivoval pantomimu a výrazový tanec) a zabýval se rovněž studiem výrazu duševně chorých. Pod vlivem svého přítele malíře Osena, který portrétoval pacienty ústavu pro choromyslné, pak i Schiele studoval jejich patologická gesta a mimiku. Vše sloužilo jako pramen inspirace.

Tak rád mám Krumlov

Během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni se Schiele dostal do konfliktu s konzervativními pedagogy a jejich dogmatickým způsobem výuky. Došlo to tak daleko, že v roce 1909 spolu se stejně smýšlejícími kolegy školu opustil a založil Skupinu nového umění Neukunstgruppe.

V té době už se vymaňuje i z vlivu slavného mistra vídeňské secese Gustava Klimta, k němuž od svých sedmnácti vzhlížel jako k autoritě. Má za sebou první veřejnou výstavu v Klosterneuburgu a vystavuje na mezinárodní přehlídce ve Vídni. Seznamuje se s architekty Otto Wagnerem a Josefem Hoffmanem. Druhý jmenovaný mu nabízí, aby navrhoval vitráž pro bruselský palác Stocklet a také umělecké pohlednice a módu - zůstalo však jen u návrhů. Nepřestává intenzivně pracovat, ale začíná být znechucen velkoměstskou Vídní, ve které žije. V dopise malíři a svému pozdějšímu švagrovi Antonu Peschkovi tehdy píše: "Chci opustit Vídeň velmi brzy. Jak je tu hnusně! Každý mi tu závidí a všichni jsou úskoční. Dřívější kolegové na mě pohlížejí nenávistnýma očima. Ve Vídni jsou stíny. Město je černé. Chci být sám. Chci odjet na Šumavu….Musím vidět nové věci a prozkoumat je. Chci ochutnat tmavou vodu a vidět praskající stromy a divoké větry. Chci udiveně zírat na rozpadající se zahradní ploty…., čichat hebké teplé květiny v mechu a pak vytvořím věci tak krásné, pole barev…"

Roku 1910 pak opravdu odjíždí do Českého Krumlova, rodiště své matky, které znal už z dětství z návštěv u příbuzných a také z doby prázdnin. Na čas se zde usazuje se svými přáteli - Peschkou a extravagantním výtvarníkem a mimem Ervinem Osenem. Maluje akty, ale také zdejší krajinu, místní domy a zákoutí. Vzniká tu jedinečný cyklus Mrtvých měst jako symbol blížící se první světové války. O rok později si sem přiváží i svou životní družku Wally Neuzil, bývalou Klimtovu modelku, která nyní pózuje Schielemu. Excentrického přítele Osena, nevázaný způsob života s Wally, včetně aktů mladičkých dívek mu však maloměstský Krumlov prostě neodpustil. Zakrátko musel odejít. "Nechci myslet na Krumlov, tak rád mám to město, ale lidé tam neví, co činí," poznamenává si v roce 1912 a stěhuje se do Neulengbachu u Vídně. Do Krumlova se ale přesto opakovaně vrací.  

Nestydaté umění u soudu

Někteří kritici označovali Schieleho dílo za výplod chorého mozku, jiní už za jeho života začínají tušit výjimečné nadání. "Jeho kreslířské umění bylo fenomenální, jistota ruky téměř neomylná… Kreslil své čáry jakoby z ramene. A všechno bylo správné a pevné. Když náhodou něco udělal špatně, což se dělo velmi vzácně, papír prostě zahodil. Neznal gumu," popisuje jeho kreslířskou virtuozitu Heinrich Benesch.

Schieleho deformovaná, jakoby protažená nahá těla působí velmi expresivně. Na své modelky a modely se dívá z nezvyklých úhlů, zachycuje je v podivných, mnohdy lascivních pózách. Při jejich kreslení prý často stával na žebříku či přímo nad nimi. Vyzývavá, agresivní nahota, kterou Schiele zobrazoval, dělala tehdejším moralistům velký problém, notabene když si "zvrhlý" bohém jako modelky vybíral i dospívající dívenky. To muselo mít následky - Schiele byl ve svých dvaadvaceti obžalován z údajného únosu a znásilnění nezletilé dívky. Tato obvinění však nikdy nebyla prokázána, a tak mu nakonec jen zkonfiskovali některé erotické obrazy (jeden prý byl v soudní síni dokonce demonstrativně spálen) a odsoudili ho na tři dny vězení za šíření nemorálních kreseb. Trest si však dávno odpykal - ve vyšetřovací vazbě si už před rozsudkem pobyl tři týdny.

Po této kauze se Schiele rozhodl vycestovat. Navštívil Korutany a italský Terst, vracel se do Vídně a mezitím bydlel u své matky. Aféra však nezanechala stopy na jeho kariéře, naopak. Vystavoval v Budapešti, Mnichově, Bruselu, Paříži i Kolíně nad Rýnem a začali se o něj zajímat sběratelé umění, což značně vylepšilo jeho finanční situaci. Měl úspěch. Peníze však nikdy dlouho neudržel. Rád investoval třeba do drahých obleků. (Vynahrazoval si tak komplex z mládí, kdy neměl prostředky, aby uspokojil svou touhu po módním oblečení, a tak si alespoň vlastnoručně vystřihoval límce z papíru.) Byl celkem marnivý a jakmile mohl, užíval si luxus plnými doušky.

Jedna svatba a dva pohřby

V roce 1914 se Schiele seznámil se sestrami Harmsovými - Edith a Adelou. V dopise svému příteli Roesslerovi se pár měsíců nato svěřuje: "Mám v úmyslu oženit se - co nejvýhodněji - možná ne s Wally." A tak se i stalo. Přítelkyni Wally, s níž žil čtyři roky, opustil a v červnu 1915 se oženil s Edith, dívkou z dobře situované měšťanské rodiny. Když se s Wally rozcházel, prý jí mlčky předal dopis, v němž se zavazoval, že s ní "každoročně podnikne v létě několikatýdenní cestu na zotavenou". Zřejmě se potají opájel představou života s oběma ženami. Na to ovšem žádná z nich nepřistoupila. Wally se poté přihlásila jako dobrovolnice k Červenému kříži a roku 1917 zemřela v Dalmácii na spálu.

Schiele pár dní po svatbě nastoupil vojenskou službu v Praze, kam s ním odjela i jeho novomanželka, a poté byl odvelen do Vídně. Ani válka ho však nezastavila na cestě za slávou. Vídeňská Moderní galerie v roce 1917 zakoupila několik jeho kreseb a po smrti Gustava Klimta byl v rámci 49. výstavy vídeňské secese uznán za hlavu vídeňských umělců. Oslavné ódy začal pět i mezinárodní tisk. Věci pak ale dostaly rychlý a nečekaný spád. Ve Vídni začala běsnit španělská chřipka, a přestože se Schiele s manželkou snažili žít v izolaci mimo velkoměsto, nedokázali nákaze uniknout. 28. října 1918 zemřela (v tu dobu už těhotná) Edith a Schiele, který se z jejího pohřbu vrátil domů s vysokou horečkou, ji 31. října následoval.