Právě frýdecko-místecký muzikant, který v roce 2021 předčasně zemřel na rakovinu slinivky ve věku 41 let, nejspíš Vopičkovu sólovou tvorbu - ať už vědomě či podvědomě - ovlivnil. Ostatně, nejde zdaleka o jediného zpěváka, z jehož písní můžeme Stypkův odkaz v posledních letech zaslechnout: na podobnou notu hlubokých hlasů a velmi osobních, emotivních výpovědí hrají také někteří jeho kolegové, například Martin Chobot (zdaleka nejen manžel Ewy Farne) nebo Šimon Bilina. Druhý zmíněný se navíc podílel i na desce Grál, konkrétně hostuje ve skladbě Restart.

Adam Vopička samozřejmě není "druhý David Stypka" - a snad ani nezamýšlí se jím stát. Ostatně jeho vlastní příběh a umělecké výrazivo obstojí samy o sobě, bez nutnosti podobného srovnávání.

Nejznatelnější autorskou stopu dosud zanechal coby polovina indie popové formace Calm Season, v níž působil se zpěvačkou a violoncellistkou Terezií Kovalovou. Společně vydali dvě desky - anglicky zpívanou Mosaic Views (2014) a českou Symboly (2014). Nejspíš jen shodou náhod ohlásila jeho bývalá kolegyně svou sólovou prvotinu Zinka rovněž na letošní jaro, konkrétně na polovinu května.

Vopička však na řadu let svou hudební dráhu ze zdravotních důvodů přerušil: trpí totiž onemocněním sluchu, který dokonce zčásti ztratil. Pro muzikanta jde samozřejmě o zcela zásadní překážku v jeho činnosti. Přesto se nyní rozhodl představit kolekci třinácti autorských písní, kterou 10. května pokřtí koncertem v pražské Malostranské besedě.

Víc poslouchat srdcem než ušima

"Grál je pro mě nejupřímnější album, co jsem kdy natočil. Kvůli ztrátě sluchu jsem k životu, a tím pádem i k hudbě musel přistoupit jinak - víc poslouchat srdcem než ušima. Došlo mi, že i když každý z nás je jedinečný, nakonec prožíváme ty stejný věci. A záměr toho alba je, aby si v tom každý našel to svý," uvedl k tvůrčímu procesu.

V jeho písních často rezonuje téma hledání odpovědí na pozemské otázky v duchovní rovině. Zřejmě není náhoda, že slovo "vesmír" coby symbol něčeho neuchopitelného, nad čím nemáme kontrolu, zazní snad v každé položce nahrávky. U domácích zpěváků se nejedná o zas tak obvyklý námět, častěji se víry v nadpozemské uspořádání ve svých textech dotýkají ženy. Hudebník jde v tomto směru s kůží na trh, protože v Česku řada lidí na téma duchovního bádání často nahlíží jako na cosi "ezotericky podivného". Mnohdy přitom představuje jen synonymum k běžným a přirozeně přicházejícím životním procesům.

Dalo by se říci, že nejvíc z toho, co měl na srdci, sdělil autor ve skladbě Hmm živote, která působí jako zcela stěžejní. "Hmm živote, přinášíš i odnášíš, jako vlny oceánu, co se bijou o útesy," zpívá a uvědomuje si: "Jednou to mám v rukách a jednou je to tombola". Zároveň hledá smíření s tím, co nemůže ovlivnit a čím nemá smysl se trápit: "Kolik času je nám dáno a kudy jít, možná je lepší nechat se to dít, ať vesmír dělá svý…"

Svoje myšlenkové pochody zabalil v tomto případě do zadumaného melancholického hávu, čímž podtrhl jejich vyznění. Celkově si ale s aranžérským uchopením svých písní dost vyhrál - do nahrávání desky totiž zapojil hned dvě desítky muzikantů.

Najdem ten grál a z něj pít může každej z nás

Singl Oči jako planety díky tomu svojí gradaci a zásluhou pěveckého nasazení vyznívá jako velkolepá pop-rocková milostná balada, byť i tady se tvůrce na tradiční obsahový námět dívá z trochu jiného úhlu pohledu. Příběh totiž vypráví z pozice člověka, který je připraven dát druhé osobě svoji lásku, ale ví, že jediné, co momentálně může udělat, je trpělivě vyčkávat. "Přeju si všechno a nečekám nic," shrnuje svoje rozpoložení, čímž znovu dává najevo důvěru ve vyšší síly.

Speciální pozornost si rozhodně zaslouží i titulní song Grál, který Vopička nahrál jako duet s Lenkou Dusilovou. Jeho dramaticky stavěná filmová atmosféra dokáže snadno strhnout a spojení hlasů obou umělců působí jako živá voda léčící všechny dosavadní bolístky. Ostatně, refrén vyznívá nadějeplně: "Najdem ten grál a z něj pít může každej z nás, nebudem dál němý, až do dna a pak zas, hlavou ve vesmíru, nohama v hlíně, po všech těch kostlivcích jsou tu prázdný skříně."

Ačkoliv texty vykazují smířenost s nástrahami života a vzbuzují pocit duševní vyrovnanosti, posluchač si může snadno domyslet, že nalezení této rovnováhy nejspíš předcházela spousta bolesti a dřívějších pochybností. "Tak nebráním té vodě, aby vzala, co už třeba není, všechno to s díky odevzdávám…" odpoutává se vypravěč od svých strachů v dalším z kompozičně výborně vystavěných kusů Cesta, jehož postupně budovaná energie vás svou intenzitou obklopuje ze všech stran.

Milostné vyznání samotě

Svého zpracování se ale pod názvem Holka polámaná dočkal i sociální příběh jedné dívky poukazující na to, jak těžké bývá v dospělosti zahojit rány z dětství. K nejoriginálnějším láskyplným vyznáním pak patří text k songu Samota. "Já ji občas podvedu a uteču jí, abych se k ní mohl vrátit a povídal jí, jak jsem se měl, a povídal jí, jak jsem na ni myslel," pěje Vopička své vyvolené - právě samotě -, které je vděčný za každou chvíli s ní, včetně společného pozorování večerního slunce.

Deska v produkci Petra Zatloukala, na níž vedle samotného Vopičky svými texty přispěli i Petr Soukup nebo Eliška Podzimková, rozhodně nepatří k jednohubkám na jeden dva letmé poslechy. Už její délka - na dnešní dobu plnou půlhodinových alb velmi nadstandardních padesát minut - napovídá, že její plné pochopení a vstřebání hlubších sdělení vyžaduje více času i pozornosti.

Najdou se určitě i drobné nedokonalosti, místy je zpěvákův hlasový projev možná až moc expresivní a neotesaný, ale právě tyto faktory lidskosti přidávají celkovému vyznění na emocích a síle. Od trilogie Čaruj - Neboj - Dýchej výše zmíněného Davida Stypky, jejíž kvality široká veřejnost naplno ocenila až po zpěvákově skonu, tady podobně přesvědčivý a osobitý mužský debut na pop-rockové scéně nebyl. O to pozoruhodněji a možná i příznačně působí skutečnost, že album Grál nahrál hudebník, který toho mnoho neslyší.