Dva muži stojí na okraji bazénu, jeden se naposledy zhluboka nadechne, druhý ještě rychle přepočítává varianty v hlavě. Pak se oba naráz odrazí a zmizí pod hladinou.

Světlo se láme o vodu, těla se propadají do ticha a na dně se před nimi objeví šachovnice připevněná k podložce. Figury se pohupují jen nepatrně - jsou zatížené a magnetické, aby odolaly proudění.

Jeden z hráčů připlave ke dnu, přiloží ruce k šachovnici a udělá jediný tah, který v tu chvíli stihl vymyslet. Pak se prudce vynoří. Sotva se nad hladinou chytil dechu, druhý už míří dolů, aby odpověděl.

Tak vypadají podvodní šachy - disciplína, která spojuje přesnost, logiku a fyzickou odolnost způsobem, jaký žádný jiný sport nenabízí. Pravidlo je jednoduché: každý tah musí být proveden během jediného ponoření. Co hráč nestihne promyslet nad hladinou, musí dohnat pod ní. A co nestihne udělat pod vodou, už prostě neudělá.

Mezi tradičními šachisty se často říká, že dobrý tah potřebuje čas. V podvodních šachách je čas omezen na kapacitu lidských plic. "Je to zvláštní druh stresu," vysvětloval s pobavením světový šampion v této disciplíně, Michal Mazurkiewicz.

"Mozek je zvyklý plánovat několik tahů dopředu, ale tady mu do toho vstupuje tělo. Někdy víte přesně, co máte zahrát, ale už se prostě musíte nadechnout," dodal Polák.

Disciplína vznikla původně jako kuriózní experiment - pár nadšenců si v Anglii chtělo ověřit, zda lze hrát šachy v bazénu. Hra se rychle proměnila v soutěžní formu, která dnes má vlastní mistrovství, pravidla, specifickou výbavu i techniky tréninku.

Šachovnice bývá na dně nebo připevněná k průhledné desce ponořené do vody, figurky jsou těžké a magnetické, aby držely. Hráči používají plavecké brýle a někdy i závaží, aby se udrželi u dna.

Zvenčí to může vypadat jako bláznivá atrakce, ale pod hladinou jde o velmi náročnou kombinaci šachu a volného potápění. Ve chvíli, kdy se hráč potopí, má pár desítek sekund - někdy méně - aby partii posunul.

Voda mu zkresluje vidění, zpomaluje pohyby a nutí ho soustředit se jinak než na suchu. Ruka, která ve vzduchu táhne figuru během zlomku sekundy, se pod hladinou pohybuje těžkopádně, jako by se prodírala olejem. Každý omyl znamená ztrátu drahocenného dechu.

"Podvodní šachy vás donutí dělat rozhodnutí, která byste u stolu nikdy neudělali," říká americký velmistr Hans Niemann, který si disciplínu nedávno vyzkoušel. "Je to jako hrát bleskové šachy v prostředí, které vám aktivně brání myslet."

A právě tahle kombinace extrému a elegance přitáhla pozornost světa. Nyní se v této netradiční disciplíně hraje velký turnaj Kapském Městě.

Hlavní hvězdou však nebyli podvodní velmistři, ale samotný sport, který ukazuje, že šachy mohou být i fyzicky náročné, dramatické a vizuálně ohromující.

Pod hladinou totiž vzniká úplně jiná atmosféra. Hráči se nepotí - ale lapají po dechu. Partie se nehrají rychleji - ale intenzivněji. Diváci nehledí na tikající hodiny - ale na hladinu, která se s každým vynořením vzedme jako filmový efekt.

A co je možná nejzajímavější: podvodní šachy bourají představu, že šachista je člověk přikovaný k židli. Tady se musí hýbat.

A musí se hýbat rychle. V tomto sportu má taktika rytmus a dech. Doslova.

"Šachy přežily tisíc let, protože se nebrání proměnám," řekl velmistr Magnus Carlsen, který podvodní šachy označil za "nejzábavnější šílenost, jakou kdy šachový svět viděl".

A má pravdu. Když se dva hráči potopí do bazénu a jejich strategie se rozpouštějí v modravém světle, vzniká něco mezi uměním, sportem a performancí.

Podvodní šachy nejspíš nikdy nebudou olympijským sportem. Ale jejich krásu to nijak nesnižuje. Ukazují, že i hra, kterou si většina lidí spojuje se stolem a tichem, může být dobrodružstvím - a to takovým, při němž se hráči opravdu zadýchají.

A svět se u toho ani na vteřinu nenudí.