Velká pětka (Big Five) je označení pro pět nejvýznamnějších amerických symfonických orchestrů, které by se zároveň daly zařadit mezi nejlepší symfonická tělesa světa. Patří mezi ně Newyorská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Clevelandský a Filadelfský orchestr. A právě dva z nich měli možnost slyšet na letošním Pražském jaru i čeští posluchači.

Bostonský symfonický orchestr založil v roce 1881 veterán americké občanské války Severu proti Jihu, byznysmen a filantrop Henry Lee Higginson. Těleso nesoucí jméno starobylého města ve státě Massachusetts, proslaveného protestní akcí "Bostonské pití čaje", Harvardovou univerzitou nebo rodem Kennedyů, se za téměř 150 let své existence stalo jedním nejuznávanějších orchestrů na světě.

Jeho tklivý a vybroušený zvuk znají mnozí ze soundtracků k filmům Schindlerův seznam nebo Zachraňte vojína Ryana.

Do Česka přijel vůbec poprvé a svůj debut si odbyl právě na jubilejním 80. ročníku Pražského jara. Posluchačům pak naservíroval skutečně to nejlepší, repertoár, který je jeho nejsilnější parketou.

Tři Grammy za Šostakoviče

V poslední dekádě stojí v čele tělesa rodák z lotyšské Rigy Andris Nelsons - umělec, jehož britský The Guardian označil za "jednoho z nejzajímavějších a nejvyhledávanějších dirigentů současnosti". S orchestrem realizoval monumentální projekt nahrávky všech Šostakovičových symfonií, jeho klavírních, houslových a violoncellových koncertů a opery Lady Macbeth z Mcenského újezdu. Za tuto kolekci nahrávek dostal tři ceny Grammy a mnoho dalších ocenění. Studiem tohoto významného ruského skladatele tak strávil mnoho let a právě Bostonský orchestr pod jeho vedením je v současnosti považován za jednoho z nejlepších interpretů Šostakovičova díla vůbec.

Ve Smetanově síni Obecního domu v jejich podání zazněl 14. května Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll v podání Baiby Skride, houslové virtuosky rovněž lotyšského původu, a 11. symfonie téhož autora s titulem Rok 1905.

Šostakovičova hudba byla přitom ve Spojených státech dobře známa již od konce 20. let 20. století. Vrcholem jeho popularity byla americká premiéra 7. symfonie (tzv. Leningradské) v roce 1942, která se stala kulturní událostí a byla vnímána jako symbol odporu proti nacismu. Premiéra se vysílala v rádiu a záznam z koncertu byl použit k podpoře ruské válečné pomoci. Šostakovičova hudba byla vnímána nejen jako umělecké dílo, ale i jako nástroj politické komunikace mezi Východem a Západem. Skladatel poté USA několikrát navštívil jako člen sovětské delegace a vybudoval si k nim vřelý osobní vztah, ačkoli veřejně musel vystupovat jako hlásná trouba sovětské propagandy. 

Koncert v Obecním domě zahájili houslovým koncertem. Sólistkou byla lotyšská houslová hvězda Baiba Skride, která se stejně jako dirigent Nelsons narodila v Rize. Křehká kráska v rozevlátých modrých šatech předvedla neuvěřitelný výkon. "Interpretace vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad," napsal o koncertu slavný virtuos David Oistrach, pro nějž Šostakovič dílo zkomponoval, a platí to do poslední noty.

Éterická kráska trhala smyčec

Sólistce sedělo nejvíce melancholické Nocturno v první větě, které působilo ve vyšších polohách až nadpozemsky, posluchač se skoro bál, aby se houslistka nevznesla a neodletěla kamsi do vesmírných sfér. Nasazovala tóny s nebeskou lehkostí, jako by se strun ani nedotýkala. O to kontrastněji působily další části, v nichž předvedla splašenou jízdu a vzájemný hudební "tanec" s orchestrem, v nichž s vervou trhala žíně ze smyčce, které její energii neustály. Publikum ji za to několikrát vytleskalo zpět na jeviště.

V druhé části zahrál orchestr programní Symfonii č. 11 s názvem Rok 1905, jež reflektuje události pokojné demonstrace dělníků prosících cara za důstojnější pracovní podmínky, která skončila zbytečným krveprolitím. Protesty poté vedly k první ruské revoluci. Šostakovič dílo dokončil roku 1957, takže se nabízí i vnitřní souvislost s krvavým potlačením maďarského povstání o rok dříve. Slavný skladatel v symfonii ztvárnil pochod k ruskému Zimnímu paláci, obraz demonstrantů včetně střelby i tryznu za padlé, a využil k tomu motivy ruských lidových písní. 

Nelsons orchestr řídil ostrými, pregnantními gesty a dokázal mistrně přenést atmosféru úzkosti, paniky i hlubokého žalu. 

Hvězda s českou stopou

Druhým hvězdným americkým debutantem na Pražském jaru byl Chicagský symfonický orchestr. Těleso založené americkým dirigentem Theodorem Thomasem a finančně podporované pozdějším generálním manažerem Bell Telephone Company Charlesem Normanem Fayem má za sebou bohatou a slavnou historii. I on je považován za jeden z nejlepších orchestrů světa a rovněž do Prahy zavítal poprvé ve své historii, nese však výraznou českou stopu. V letech 1950 až 1953 stál v jeho čele český dirigent Rafael Kubelík, a dokonce řídil jeho historicky první koncert přenášený televizí.

Právě Kubelík v orchestru trvale podnítil velký zájem o hudbu českého rodáka Gustava Mahlera, a je tak symbolické, že do Prahy přijelo těleso koncertovat právě s jeho 6. symfonií s podtitulem Tragická. V obecním domě zazněla 20. května pod vedením špičkového nizozemského dirigenta Jaapa van Zwedena, který již ve své kariéře řídil snad všechna hvězdná světová symfonická tělesa. 

Ačkoli délka symfonie sahá téměř k devadesáti minutám bez přestávky, v podání chicagských symfoniků hudba působila tak strhujícím dojmem, že byl posluchač překvapen, když dozněly poslední tóny monumentální skladby. Dirigent provedl dílo velmi energicky a s vervou a navzdory epickému charakteru skladby s velmi úspornými gesty. Nasadil rychlé tempo, ale nebylo to na škodu. Hudba byla tak sugestivní, že se na konci první věty, kde má zběsilé sólo triangl, mohl posluchač vylekat, zda se nezasnil při poslechu v autě a "nevycinkává" ho netrpělivý tramvaják.

Tajemství pořadí

Předmětem sporů dodnes zůstává pořadí druhé a třetí věty - Scherzo a Andante -, které není zcela jasně dané. Scherzo sice tematicky navazuje na první větu, Mahler se ale těsně před premiérou skladby rozhodl pořadí vět vyměnit a hrát první Andante. Dirigent zvolil původní variantu před výměnou tak, jak strukturu autor původně zamýšlel. Pokud bychom zůstali u metafory pražské dopravy, střídají se v Scherzu momenty, kdy člověk sice stojí v koloně, ale má přitom možnost užít si uchvacující výhled na Hrad nebo Malou Stranu, zatímco se krása střídá se zběsilými řidiči, nehodami či nepředvídatelnými cyklisty… Ovšem co čtvrtá věta, která působí i končí depresivně a tragicky?

Příběh na pozadí celé symfonie je samozřejmě mnohem hlubší, prostupuje jím fatalita lidského osudu, od životních ran přes schopnost znovu po nich vstát až až po závěrečný souboj člověka se zlem, který prohrává. Sám autor avizoval, že klíč k jejímu "luštění" je tak trochu hádankou. Podle Mahlerovy rodiny zpodobňuje tragický zápas hrdiny (Mahlera) s nepřízní osudu, jehož krutým ranám v závěru podlehne. Zajímavé ovšem je, že ji Mahler zkomponoval naopak v době, kdy zažíval velmi úspěšné období - byl ředitelem Dvorní opery ve Vídni, oženil se se svou láskou Almou a narodila se jim první dcera.

Podle Almy Mahlerové však skladatel předvídal, že jeho štěstí nemůže trvat věčně a komponování 6. symfonie ho zcela pohltilo. Předvídal, že se mu stanou tři životní tragédie, které jej zdrtí - a skutečně, po roce 1907 zemřela jeho dcera, z lukrativního postu ve Vídni odešel a navíc mu byla diagnostikována vážná srdeční vada. 

Provedení Chicago Symphony Orchestra bylo zkrátka naprosto úžasné. Epická monumentalita hudby omračovala svou velikostí a hloubkou, naplňovala člověka uměním samotným a radostí z něj, ale nutila ho i k bilancování vlastního života. Mnozí jistě celé dílo zpracovávali ještě na cestě domů, než v nich skutečně doznělo.

Vystoupení obou amerických velikánů tak právem patřilo mezi vrcholy letošního festivalu a nabídlo posluchačům hudební zážitek, který mají možnost zažít zřídkakdy. Oba orchestry potvrdily své mezinárodní renomé. Zajímavých momentů měl ovšem letošní ročník celou řadu. Informovat o nich budeme v dalších hudebních ohlédnutích.