"První zmínky o našem rodu jsou z roku 1660. Tenkrát se jeden pan Stehlík přiženil do čísla 12 a od té doby tu náš rod hospodaří. Ať už jako zaměstnanci, tak jako podnikatelé," říká Josef Stehlík - zakladatel současné éry chodouňské Farmy Stehlík, která má kořeny hluboko zakořeněné v české půdě.

Jeho generace nastoupila do zemědělství v době, kdy svobodné podnikání nebylo možné. Se změnou režimu však přišla šance obnovit tradici. "Po revoluci nebylo moc o čem přemýšlet. Chtěl jsem navázat na to, co se přetrhlo," říká statkář a nynější starosta Chodouně.

V roce 1992 tak začal odznovu. S pomocí svého otce, který v bývalém družstvu pracoval jako technik.

"Nevěděli jsme, jak podnikat. Všechno jsme se učili za pochodu," vzpomíná. Od techniky až po jednání s bankami - všechno bylo nové a nejisté. I když vlastně jedno jisté bylo: "Musíme to dokázat."  A tak se všechno zpřetrhané zase začalo spojovat a ze zemědělců se stali lidé mnoha dovedností.

Z kravína autentický byznys

Zásadní zlom farmy ale přišel mnohem později - zřízením mléčného automatu. "Nepřipadalo nám to jako něco převratného, ale lidé si pro naše mléko opravdu začali chodit. A to ve velkém. Líbila se jim ta autenticita - že si přijdou pro mléko na farmu. Jako za starých časů. Žádné supermarkety," vypráví pan Stehlík.

A pak přišla dcera Markéta a s ní nová kapitola. 

Vedle produkce rozjela i vlastní výrobu jogurtů, másla a tvarohů. Mladá maminka, která do světa krav a obilí vstoupila s instinktem obchodnice a citem pro zákazníka, však na farmu přinesla mnohem víc: marketing. Ale ne ten urputný, který známé ze sociálních sítí. "Chtěla jsem, aby si lidi informace o nás předávali sami mezi sebou. Aby přišli, protože jim chutná, ne proto, že viděli reklamu," říká.

Na její popud pak v roce 2018 vznikla samoobslužná lednice, v níž se mísí produkty rodinné farmy s nabídkou od lokálních producentů. "Když jsem s tímto nápadem přišla, nikdo mi neřekl: 'To je super, běž do toho.' Každý se mi vysmál. Jediný táta mlčel, což teda také znamenalo, že tomu moc nevěřil, ale aspoň mi to nehanil," vypráví Markéta. "Úspěch pak všechny překvapil," dodává s úsměvem.

Poté vznikl i zábavný a praktický dětský koutek - zatímco si dětí hrají, rodiče si mohou v poklidu načepovat mléko z automatu, který se nachází pouze pár kroků od místních kraviček - tvůrkyň lahodného moku. Tím však Markétiny akce neskončily. Odstartovala také příměstské tábory a před covidem pořádala oblíbené farmářské trhy -  farma se tak proměnila v komunitní centrum.

V rodině je síla

Zatímco Markéta ladí zákaznický zážitek, její bratr Honza, farmář tělem i duší a budoucí šéf, stojí na opačném konci statku - a to hlavně v kravíně. Odmalička věděl, že farma je jeho život. Stará se o stáje, krmení i techniku. Přemýšlí však i o budoucnosti. Zanedlouho odstartuje kroky, které by měly celé místo posunout zase o kus dál. A že ho čeká pořádný kus práce: "Tři čtvrtě stáje je ve špatném stavu, čeká nás velká rekonstrukce. A chtěl bych i automat na maso. To by mohlo navázat na náš model prodeje," říká.

Stehlíkovi drží pohromadě jako pevný svazek, ačkoliv každý má svou jasně danou roli. Zatímco Markéta a Honza si vzali na starost, co je baví, na otce zbylo nutné zlo - administrativa. Tu by časem mohl přebrat nejmladší syn Šimon, který se v rodinném byznysu zatím moc neangažuje. Stehlíkovi však na všechno rozhodně nejsou sami. Dobro farmy není lhostejné ani jejím pracovníkům, které tvoří především Honzovi kamarádi. "Jsou rodina. Když doma pořádáme oslavu, nemohou na ní chybět," dodává. 

Markéta dál táhne prodej, a i když má na některé věci odlišný pohled než Josef a Honza, prý jim to společně klape. "Držíme spolu, ačkoliv to někdy skřípe - stejně jako v každé jiné rodině. Beru to tak, že co řeknou kluci, to platí, protože se starají o zvířata, která jsou u nás na prvním místě. Někdy se spolu handrkujeme - třeba kvůli bezpečnosti, i tak vždy dojdeme k uspokojivému řešení. Hlavně každý máme to své, do čeho vkládáme vlastní peníze - tím pádem si do toho ani nemáme právo navzájem vstupovat," popisuje.

Zvířata a stanování

Na farmě pěstují pšenici, ječmen nebo třeba brambory, zpracovávají mléko a prodávají vlastní produkty. Kromě krav je každý den těší přítomnost koní, slepic a také telátek, která vykouzlí úsměv na tváři nejen těm nejmenším. To však není všechno. Nedaleko farmy se nachází také Markétin rekreační domek, kam návštěvníkům dodává produkty z farmy. 

A co dál? Hlava rodiny přemýšlí nad stanováním s plným zázemím. "Stanování s možností nabít si telefon by mohlo fungovat. Něco jako glamping. Určitě tu neplánujeme vybudovat hotel. Jsme malá farma a tak nám to vyhovuje. Jenom rekonstrukce stájí pro nás bude velké sousto. Děláme, co umíme," tvrdí.

Těžkosti je nezastaví

A co je podle Josefa Stehlíka pro malé farmáře nejtěžší? "V dnešní době určitě byrokracie," míní a dodává: "A to, že není dost lidí ochotných pomáhat. Přitom je to čistá práce. Stačí to jen nepokazit. Když se něco nepovede u výroby tvarohu, tak se celá várka musí vyhodit. A to si nemůžeme dovolit."

I přes nedostatek brigádníků a byrokracii věří, že farmu předá další generaci v dobré kondici. A že i třeba Honzův malý syn, který už dnes běhá mezi krávami, si najde vztah k půdě a v Chodouni tak nadále zachová farmaření rodu Stehlíků. "Je nutné přijmout riziko, že některé věci nelze ovlivnit - počasí, nemoci, zákony, a že i tak se může dostavit radostný výsledek," míní farmář, otec a politik. 

Zdá se, že Stehlíkovi svůj odkaz nesou s lehkostí, odpovědností a jasnou vizí. "Nejprve se nažere kráva, pak my. To vždycky říkal náš děda, a my se toho držíme. Takhle tady fungujeme," uzavírá Honza.