Budoucí dánský národní poklad se narodil roku 1805 v Odense. Jeho otec byl švec a matka negramotná pradlena. Malý Hans vyrůstal ve velmi chudých poměrech, celá rodina žila a spala v jedné místnosti. V 11 letech mu zemřel otec, s jehož smrtí se vyrovnával jen velmi obtížně. Matka se po dvou letech znovu provdala, ale ke konci života propadla alkoholu (i to byl jeden z důvodů, proč se Andersen stal celoživotním abstinentem). Jeho psychicky nemocný dědeček z otcovy strany byl zase ve městě terčem posměchu jako známá figurka.

Po smrti otce Hans brzy opustil školu a začal pracovat v místní textilní továrně. Lásku k divadlu a příběhům však v sobě nezapřel. Odmalička četl pohádky a knihy, které si vypůjčil, stejně jako obdivoval představení hereckých kočovných společností. Ve čtrnácti letech proto odešel do Kodaně, aby se stal hercem, zpěvákem nebo tanečníkem. Byl přijat do Dánského královského divadla, kde se učil zpívat. Později se ale na popud jednoho z divadelních kolegů rozhodl, že se zkusí uživit psaním. V roce 1822 vydal svoji první knížku Duch v Palnatokově hrobě, ale finanční jistotu mu to nepřineslo.

Ponížení ve školní lavici i nemalé dluhy

V Kodani byl dlouho odkázaný na svého mecenáše, právníka a člena představenstva Dánského královského divadla Jonase Collina, díky kterému mohl studovat na latinském gymnáziu. Dobu strávenou na této škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Dokonce pomýšlel na sebevraždu. Tamní ředitel se vysmíval jeho literárním pokusům, psychicky ho deptal a zesměšňoval před mladšími spolužáky.

Později přešel mladý Andersen na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Tam napsal báseň Umírající dítě, kterou vstoupil do veřejného povědomí v Dánsku i Německu. V roce 1828 složil maturitu a byl přijat na Kodaňskou univerzitu. Ve studiu ale nepokračoval a definitivně se vydal na spisovatelskou dráhu. Stále byl ovšem finančně závislý na svých podporovatelích. 

"Nemohu se oženit, dokud si nevydělám 1500 rigsdalérů ročně," komentoval svou životní situaci Andersen v dopisech. Ve 30. letech 19. století měl značné existenční problémy, a proto často psal i texty, které mu sice přinesly jistý výdělek, ale za něž se později styděl. Teprve po roce 1838, kdy mu král udělil státní apanáž, se jeho finanční situace začala výrazně zlepšovat. Bohatým mužem se stal až těsně před svou smrtí.

"Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce"

Láska pro Andersena znamenala pocit trvalého zklamání. Opakovaně se zamilovával do žen i mužů, avšak jeho city bývaly více méně neopětované nebo platonické, jako tomu bylo i v případě Edvarda Collina, syna Hansova mecenáše Jonase. Tomu v jednom z dopisů napsal: "Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím."

Andersen sám sebe často popisuje jako emocionálně a sexuálně nevyhraněného. Působil androgynně a jeho vztahy s muži, jakkoli byly intenzivní, zůstávaly zřejmě platonické. Literární historici se v hodnocení Andersenovy sexuality rozcházejí, a to ať už jde o jeho lásku k dánskému tanečníkovi Haraldu Schaffovi, nebo k mladému knížeti Karlu Alexandrovi Výmarskému. Někteří odborníci tvrdí, že Andersenovy vztahy s muži byly i fyzické, jiní jsou naopak toho názoru, že nikoli, protože takové chování by bylo v rozporu s jeho morálním a náboženským přesvědčením. Existují ale dokonce i spekulace o Andersenově pedofilii. Jedno je však jisté: nikdy nebyl ženatý a sám o sobě tvrdil, že skutečnou tělesnou lásku si nikdy nedopřál.

Dánského spisovatele ale přitahovaly i ženy, zejména ty obtížně dosažitelné. V roce 1831 se například zamiloval do sestry svého spolužáka Riborg Voigtové, které věnoval báseň Dvě hnědé oči. Mezi jeho další lásky patřila třeba Lousie Collinová, nejmladší dcera jeho již zmíněného podporovatele Jonase, nebo Sophie Ørstedová, dcera fyzika H. Ch. Ørsteda.

Známá je také jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, která ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Slavná pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po této ženě. Protože zpěvačka odmítla jeho žádost o ruku, promítl své zklamání do pohádky Sněhová královna, konkrétně do postavy citově chladné královny.

Hrůza z bacilů, chorob a jiných pohrom

Andersena podle všeho také sužovaly různé neurotické symptomy. Měl panickou hrůzu z bakterií, parazitů a nemocí všeho druhu. Odmítal jíst vepřové maso a pít jinou než převařenou vodu. Kliky dveří vždy pečlivě otíral kapesníkem, aby se nenakazil.

I při cestování neustále vozil v kufru smotané lano, po kterém by mohl vylézt oknem, kdyby došlo na případný požár. A když uléhal do postele, na krk si údajně zavěšoval cedulku s nápisem: "Já jen vypadám jako mrtvý," protože se bál, že ho pohřbí zaživa.

"Ze všech německých měst se mi nejvíce líbí Praha" 

Andersen procestoval během života téměř celý tehdejší civilizovaný svět - podnikl 29 velkých cest po Evropě, ale zavítal i do Turecka a severní Afriky. Návštěvy vždy podrobně popisoval ve svých originálních cestopisech, například v knize Básníkův bazar (1842). Cestování bylo pro něj způsobem existence: "Cestovat znamená žít," napsal ve své autobiografii.

Navštívil Německo, Itálii, Španělsko, Anglii (kde se v roce 1847 setkal s Charlesem Dickensem), Francii, Řecko, Konstantinopoli, Egypt či Skandinávii. Jeho cesty po Itálii se odrazily i v jeho prvním románu, beletrizované autobiografii s názvem Improvizátor (1835). Opakovaně navštívil také Čechy. Doplul po Labi až do Hřenska a došel i na Pravčickou bránu. V Praze strávil delší čas - ve svých denících se o tom zmiňuje a píše: "Ze všech německých měst se mi nejvíce líbí Praha." Zajímal se o český jazyk i místní literaturu a velmi poeticky se odkazoval na dobu astronoma Tychona Brahe.

Chmurné pohádky, kde se umírá

Andersen je autorem zhruba 156 pohádek a příběhů, několika románů a také celé řady ne příliš úspěšných dramatických děl i básní. První sbírka pohádek mu vyšla v roce 1835 a obsahovala tituly jako Křesadlo, Princezna na hrášku nebo O Malence. Postupně se k nim přidaly i další legendární pohádky, jako Malá mořská víla, Císařovy nové šaty, Sněhová královna, Pasáček vepřů, Ošklivé káčátko či velmi depresivní Děvčátko se sirkami. V příbězích, které s lety získaly nesmrtelnost, Andersen dokázal spojit lidové motivy s osobními pocity často nepochopeného outsidera. Osciluje v nich mezi temným pesimismem a povzbudivou vírou v dobré konce, čímž oslovuje jak děti, tak i dospělé čtenáře.

Přes počáteční posměch domácí kritiky se Andersen nakonec stal jedním z prvních světově proslulých dánských autorů a jeho dílo bylo přeloženo do více než 125 jazyků. Když v srpnu roku 1875 zemřel, jeho pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku.