V zajímavé debatě, jež se o zachování míst konduktérů rozhořela, stojí na jedné straně (jak jinak než) odbory a na té druhé roční náklady kolem čtyř set milionů dolarů. Do sporu navíc zasahuje i politika a newyorské volby.

Český čtenář by si mohl položit otázku, v čem je to pro nás důležité a proč by nás to mělo zajímat. A odpověď zní: protože tato debata představuje určitý symbol.

Zkusme se podívat na naše zdravotnictví, o němž politici tak rádi tvrdí, jak je skvělé. Jeho struktura byla založena v době po 2. světové válce a od té doby se prakticky nezměnila. Už téměř před třemi desetiletími navrhoval tehdejší místopředseda ODS, Miloslav Macek, aby se polovina akutních nemocničních lůžek zrušila. Nedokázali jsme to dodnes. Místo toho jich téměř polovina zeje prázdnotou, a to na nich stále leží i pacienti, kteří by potřebovali péči dlouhodobou a převážně ošetřovatelskou. Jinými slovy - péči jiné kvality poskytovanou jinými profesemi. Shrnuto do zobecnění jednou větou: ztratili jsme schopnost přizpůsobovat se měnící se realitě, a to nikoliv jen ve zdravotnictví.

Boj o přizpůsobení probíhá i v New Yorku s již řečenými dveřníky v metru. Nepochybně i tam odboráři a mnozí levicoví politici poskytnou sto dobrých důvodů, proč se nemá nic měnit. Může to znít trochu nadneseně, ale právě tím nevědomky zaútočí na samotnou podstatu amerického hospodářského úspěchu.

A tím přecházím ještě k jedné důležité reminiscenci. Před pětadvaceti lety jsme v jisté bangladéšské nemocnici oceňovali, jak hezky tam funguje samočinné otevírání dveří. Trvalo to jen do té doby, než jsme zjistili, že za rohem stojí skrytý pracovník, který dveře pracně otvírá, kdykoliv se k nim někdo přiblíží. Ta doba je však pryč. Dnes jsou na asijském kontinentu nejmodernější nemocnice na světě, celá čínská velkoměsta vznikají během jednoho desetiletí a nejvyšší domy světa se už dávno nestaví v Evropě nebo Americe.

Evropa se s oblibou obrací do své historie, zatímco její současnost je víceméně zkostnatělá. Amerika bojuje o své konduktéry a činí tak dokonce ve svém byznysovém centru. Pokud tento a jemu podobné symbolické boje prohraje, ocitne se na stejné jednosměrné koleji jako Evropa. Asie zatím letí vpřed, aniž by se dívala doprava nebo doleva. Naše problémy neřeší, protože ji nezajímají. Její rostoucí města představují symbolické ekvivalenty New Yorku první poloviny dvacátého století se vším tolikrát popisovaným kvasem a neuvěřitelným růstem.

Chtěl jsem tím říct, že Evropa ztratila étos pionýrů, budovatelů a dobyvatelů. Místo toho raději řeší rovnováhu mezi prací a odpočinkem, bez konce reguluje již zavedené regulace a nechává se uspávat více či méně populistickými politiky. Amerika sice svádí vnitřní boj o svou ekonomickou i politickou identitu, nicméně stále se ještě nachází na rozvojové trajektorii. A Asie? Ta sprintuje vpřed. 

Jsme tak svědky zásadní evoluční změny, která ve světovém kontextu rozdá karty zcela jinak, než tomu bylo v posledních staletích.