Nemluvě o tom, že Sýrie má podle mě nejlepší antické archeologické vykopávky na světě (a nemyslím jen Palmýru, ale především méně známé město Dura Europos na březích Eufratu) a nejorientálnější orientální města.

Na cestu do Sýrie jsem se vydal taxíkem z Bejrútu, stálo mě to 120 dolarů. Cesta by trvala asi dvě hodiny, kdyby byrokracie na hranicích fungovala lépe. S hraničními kontrolami trvá asi pět hodin. U libanonské pasové kontroly stojí hlouček lidí. Vypadají jako Syřané, ale mnozí z nich drží v rukou německé pasy.

Stejně jako já se asi těší, že se zase dostanou do Sýrie. U bočního okénka stojí druhá, o něco menší fronta Syřanů. Z nápisu na okénku se dozvídám, že tam vyřizují Syřany, kteří žili v Libanonu jako uprchlíci a nyní se chtějí trvale vrátit domů. Druhý nápis "platba pokut" naznačuje, že mnozí z nich ještě budou muset zaplatit pokutu za to, že byli v Libanonu bez dokladů.

Na syrské straně hranice si potřebuju vyřídit víza. Největší zdržení způsobí to, že pohraničník musí najít Slovenskou republiku v dlouhém seznamu zemí, jejichž občané mají nárok koupit si víza přímo na hraničním přechodu. Seznam je vytištěn na několika A4 stranách a projít jej prstem od začátku do konce chvíli trvá. Nakonec platím 70 dolarů a dostávám vízum do pasu.

Řidič taxíku mi vysvětluje, že po pádu Assadova režimu v prosinci 2024 nový režim kompletně vyměnil personál na hranicích. Nový personál nejen že nemá uniformy, ale bohužel ani moc dobře nezná svou práci. Kdo ví, jestli nový celník vůbec někdy viděl slovenský pas. Následuje ještě celní kontrola, kterou taxikář urychlí dvaceti dolary.

Mezi hranicí a Damaškem projíždíme ještě několika check-pointy, ale všude nás pouštějí bez kontroly. Na některých kontrolních stanovištích mají příslušníci nových syrských bezpečnostních složek tváře zakryté černými šátky. Asi starý zvyk z dob před několika měsíci, kdy ještě nebyli příslušníky bezpečnostních složek, ale islamistickými bojovníky v poušti…

Statistiky Světové banky ukazují, že až 70 procent Syřanů žije pod hranicí chudoby. Život v této zemi rozhodně není snadný, ale na tržišti Hamidiyye ve Starém městě Damašku, které je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, to na první pohled není vidět. V obchůdcích panuje čilý ruch. Dokonce i obchody se suvenýry zaměřené na turisty v uličce za legendární Umajjovskou mešitou jsou stále na svém místě. Přemýšlím, kdo v nich za posledních patnáct let nakupoval…

V Sýrii nebyly ani před válkou davy turistů a během války jich tam muselo být jako šafránu. Ceny v obchodech, kavárnách a restauracích jsou nižší než v Bratislavě, ale s kreditní kartou v celé zemi neuspějete. Tady se platí hotovostí, ale směnárny jsou na každém kroku.

Při procházce starým městem mi připadá, že vidím více lidí ve venkovském oblečení, v takzvaných džalabijích, košilích dlouhých až po zem, a v turbanech. Nejsem jediný, kdo si toho všiml. Syrští známí z městské střední třídy se o venkovanech vyjadřují pohrdavě. Válka prý urychlila migraci z venkova do měst. V závěrečné fázi, kdy města obsadili povstalci, s nimi přišla další vlna venkovanů. Městští obyvatelé nemají o jejich inteligenci a kulturní úrovni valné mínění. Asi se jich i trochu bojí. Mnozí z nich jsou prý bývalí povstalci.

Na ulicích je také vidět více zbraní. Někteří drží v ruce kalašnikov, někteří mají uniformu, někteří jen nejrůznější maskáče, někteří civilní oblečení. Ozbrojenci však nepůsobí agresivně. Nezdá se, že by se nový režim snažil prostřednictvím ozbrojených složek nastolit na ulicích nový pořádek. Jen zapadají do místního koloritu. V zemi se cítím po celou dobu bezpečně. Jen občas si všimnu, že některý z ozbrojenců má zbraň nonšalantně odjištěnou nebo nedbale drží prst na spoušti. V zemi sice od roku 2011 zuří válka, ale ani za tak dlouhou dobu jim asi nikdo nevysvětlil, jak bezpečně zacházet se zbraní.

Na doporučení známých si vybírám hotel v centru města. Hlavním kritériem výběru je, že má vodu a elektřinu dvacet čtyři hodin denně. Pro většinu Syřanů to není samozřejmost a od pádu režimu se dostupnost těchto komodit pro mnohé ještě zhoršila. Elektřina teče jen několik hodin denně a voda teče do potrubí jen jednou za pár dní. V tu dobu se všichni snaží naplnit velké plastové nádrže, které mají na střechách. A to jsme v centru hlavního města…

Druhý den cestuji autobusem z Damašku do Aleppa, metropole severní Sýrie. Autobusy jezdí často a na syrské poměry relativně spolehlivě. Jinými slovy, jízdní řád autobusů sice existuje, ale je spíše orientační. Autobus vyrazí, až řidič usoudí, že prodal dostatečný počet jízdenek. Cestujících je ale dost, takže to většinou netrvá dlouho.

Dálnice mezi Damaškem a Aleppem je, stručně řečeno, funkční. Do evropských standardů má daleko, ale není zničená válkou a dá se po ní cestovat docela normální rychlostí. Z okna autobusu jsou však na první pohled vidět následky války. V některých městech u silnice nezůstala stát ani jedna budova. Za pět hodin jsem v Aleppu.

Na rozdíl od centra Damašku jsou v Aleppu následky války vidět na každém kroku. V Aleppu se bojovalo přímo v centru, mnoho budov je tedy zničených. Krytý bazar a Citadela (velký hrad na kopci přímo v centru města), které jsou také světovým kulturním dědictvím a podle mého názoru jedním z nejkrásnějších příkladů středověké architektury Blízkého východu, utrpěly ve válce značné škody. Zároveň je však jejich rekonstrukce prioritou, proto všude probíhají stavební práce.

Citadela již opět vítá turisty, i když kromě sebe jsem v celém městě žádné neviděl. Většina bazaru již také funguje. Z mého pohledu mu na kouzlu přidává, že obchody se suvenýry nahradily obchody, které prodávají zboží běžné spotřeby pro místní obyvatele. Trh je tedy skutečně živým obchodním místem a ne turistickým skanzenem.

V Sýrii je tedy možnost si prohlédnout jedinečné historické památky a zažít skutečně jedinečnou atmosféru, a to bez toho, aby kolem vás pobíhaly stovky dalších turistů s fotoaparáty, jako je tomu v Istanbulu nebo v Maroku.

Přesto bych s návštěvou Sýrie ještě nějakou dobu počkal. Ne kvůli bezpečnosti, ale proto, že Sýrie ještě není na turisty zcela připravena. V Sýrii se všechno vyřizuje tak, že se zeptáte nějakého známého a on vám něco doporučí. Tak jsem si našel taxikáře, který mě odvezl z Bejrútu do Damašku. Tak jsem si našel hotel a zjistil, odkud jezdí autobusy do Aleppa. Kdybych v zemi nikoho neznal a snažil se cestu zorganizovat předem přes internet, jak je dnes zvyklá většina evropských turistů, asi bych neuspěl nebo bych za všechno zaplatil mnohonásobně více. Jakmile však budou syrské hotely na Bookingu, doporučuji Sýrii všem dobrodružným turistům.

(Autor je bývalý důstojník slovenské armády. Nyní studuje doktorát na katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy)