Základní premisa snímku - že udržování hladinky může prorazit krustu existenciální otupělosti - ovšem zůstala. Podobností mezi oběma filmy je ve skutečnosti tolik, že pokud je zhlédnete hned po sobě, možná vás zarazí, jak málo se režisér Rudolf Biermann a scenárista Roman Olekšák snažili přijít s něčím vlastním. 

S tak promyšleným scénářem, jaký před pěti lety napsal a zfilmoval Thomas Vinterberg, je lpění na originálu pochopitelné. Proč znovu vymýšlet kolo. Zároveň se vkrádá otázka, zda široce oblíbený snímek, na který lze dodnes natrefit v českých kinech, vůbec potřeboval předělávku. Odpověď je stejně nejednoznačná jako postoj tvůrců k alkoholu.  

Mads Mikkelsen hrál v původním filmu vyhořelého gymnaziálního učitele dějepisu Martina. Hana Vágnerová hraje v remaku gymnaziální učitelku dějepisu Martinu, rovněž vyhořelou. Její výuka postrádá jiskru. Místo aby v maturantech probouzela zájem o minulost, ukolébává je k spánku. Nuda a stagnace vystihují i její partnerský život. Manžel Pavel (Jiří Havelka) se realizuje spíš v práci a na zahradě, s Martinou si nemají co říct.

Motivace z různých důvodů chybí i třem kamarádkám a kolegyním hlavní hrdinky. Racionálně založená matikářka Nikol (Alžběta Zea Ferencová) je vyčerpaná péčí o tři malé děti, učitelka občanky a vedoucí pěveckého sboru Petra (Judit Pecháček) pro změnu tím, že se jí nedaří najít partnera a založit rodinu. Tělocvikářka Vlasta (Zuzana Bydžovská), žijící ve společnosti chřadnoucího psa, se utápí ve vzpomínkách na své osudové muže.

Rodíme se s deficitem alkoholu v krvi

Jediným vykročením z fádní maloměstské existence jsou pro Martinu, Nikol, Petru a Vlastu víkendové výpravy do mikulovských vináren. Během jedné z nich se zrodí nápad na nezvyklý experiment. Podle jistého norského psychiatra se člověk rodí s deficitem alkoholu. Abychom fungovali optimálně, byli dost kreativní a uvolnění, měli bychom mít v krvi stále alespoň půl promile. Čtveřice učitelek se tuhle teorii rozhodne ověřit v praxi. 

Zpočátku všechno klape. Martina najednou dokáže vyprávět o dávno mrtvých mužích způsobem, který baví i tiktokovou generaci. Petra se osměluje v navazování nových známostí a laškovně pomrkává i po místním faráři. A Vlasta zjišťuje, že když chlastá, stává se i trénování neohrabaného dívčího fotbalového dorostu poměrně záživným. 

Hrdinky jsou spontánnější, nápaditější a vtipnější. Každá z nich nachází verzi sebe sama, která se ztratila pod mnoha ochrannými vrstvami. Také všechny čtyři herečky hrají naráz s větší uvolněností. Neuchylují se ale k opileckému pitvoření známému z jednodušších českých komedií. Lehká intoxikace je v jejich podání zábavná a přitom věrohodná. 

Nejhlouběji se zásluhou scénáře mohla ponořit Hana Vágnerová. Ať už nepřítomně sedí před třídou gymnazistů, nebo během čundru zoufale hledá cestu, jak restartovat vztah s Pavlem, její výkon je syrový, vrstevnatý, emocionálně pravdivý. Ostatní ženy jsou v příběhu trochu do počtu, zejména Petra, o níž se v zásadě dozvíme jen to, že preferuje starší muže.

Přesto se hereckým kolegyním Vágnerové daří nepříliš prokreslené charaktery pozvednout a bez okázalosti vystihnout jejich únavu, melancholii, touhu po změně. Tradičně nenucené, maximálně přesné a přirozené je herectví Zuzany Bydžovské, jejíž stárnoucí tělocvikářka se vnitřní bolest snaží nejdřív zakrýt prostořekostí, pak rozpustit v alkoholu.

Škoda okatého product placementu

Jenomže půl promile už nestačí. Kamarádky laťku zvyšují. Chtějí víc euforie, kreativity a svobody. S rostoucím sebevědomím a hladinou alkoholu přestávají dodržovat stanovená pravidla a ztrácejí kontrolu. Kafe s vodkou začíná v repetitivní druhé půlce vyprávění negativně ovlivňovat jejich pracovní i rodinný život. Film se však stejně jako Chlast vyhýbá moralizování.

Alkohol tu není lékem, ani zabijákem. Ničí vztahy a reputaci, ale taky paradoxně umožňuje vidět některé věci střízlivěji. Tuto ambivalenci trochu narušuje skutečnost, že jedním z partnerů snímku je nejmenované moravské vinařství, jehož produkty hrdinky pravidelně konzumují. Naoko zaujmout neutrální postoj k pití, a přitom dělat reklamu konkrétní značce vína je přinejmenším neortodoxní přístup. 

Okatý product placement nám připomíná, že Pod parou je hlavně producentským, ne autorským filmem. S trochu ostřejšími hranami než podbízivé lifestylové komedie, v nichž se karikatury žen za něčím ženou. Obvykle za muži. A s větším pochopením pro ženskou solidaritu, která je napříč filmem akcentována víc než partnerské vztahy. Chybí ale osobitý výraz.

Pár scén má sympatický švih a kousavost - třeba opilecká montáž provokativně podbarvená Mou vlastí od Smetany (motiv popíjení jako české národní tradice zvýrazňuje i historická architektura Mikulova). Řada jiných se uchyluje k romantickým klišé a prvoplánové hudební dramaturgii a trpí zbytečným natahováním. 

Pod parou je filmem nevyrovnaným a neoriginálním, ale ne špatným. Na rozdíl od loňského Zápisníku alkoholičky publikum nevychovává. Nechává jej, ať k tomu, co nám alkohol dává nebo bere, zaujme vlastní stanovisko. Tím spíš ovšem někoho může přimět k reflexi. V takovém případě by o docela plonkový remake přece jen nešlo.