1 0 0 06.07.2025
"Vrchol naší kariéry byl v šesti letech", zavtipkoval Petr Forman, když v neděli před polednem velkém sále hotelu Thermal uváděl obnovenou premiéru komedie, ve které se svým bratrem Matějem ztvárnil neposedná dvojčata. Současně stručně vystihl, proč je Ecce homo Homolka dodneška jedním z nejpopulárnějších českých filmů: "Každej se tam najde," řekl.
Papouškův film sice vznikal na konci 60. let, ale premiéru měl příhodně až v březnu 1970, v období normalizačního "obnovování pořádků", kdy se lidé začali stahovat z veřejného prostoru do soukromí svých bytů a chalup. Od velkých politických příslibů zpátky k malým každodenním frustracím. Svou nekašírovanou veristickou poetikou, dřív zastupovanou tvorbou Miloše Formana a Ivana Passera, s nimiž Papoušek úzce spolupracoval, film zároveň představoval poslední dozvuk československé nové vlny.
Jaroslav Papoušek nebyl v jádru moralista ani dramatik, ale bystrý pozorovatel, který své postavy nechtěl napravovat. Podobně jako Intimní osvětlení nebo Černý Petr ani Ecce homo Homolka nevypráví příběh, v němž by se odehrálo velké drama a skončil by vykoupením. Jde o sled tragikomických scének ze života průměrné rodiny z pražského Žižkova, tvořené taxikářem Ludvou (František Husák), jeho ženou Heduš (Helena Růžičková), dědou a babi Homolkovými (Josef Šebánek a Marie Motlová) a zmíněnými dvojčaty (Petr a Matěj Formanovi).
Nikdo se nepromění, nedospěje, nenajde smysl. Naopak - závěrečný tanec obou párů na Beethovenovu Ódu na radost, která zní z rozhlasu, představuje zjevně jen dočasné zamaskování pravého stavu věcí, krátkou pauzu před další zbytečnou, malichernou hádkou. Homolkovi se totiž nehádají proto, aby něco vyřešili. Je to jejich modus bytí. A jsou to právě hádky, v nichž každý hájí svou pravdu a nikdo nikoho neposlouchá, které se zásluhou znamenitých hereckých výkonů vryly do kolektivní paměti a nezáměrně se staly základem všech následujících komedií - normalizačních i lifestylových.
Děj se odehrává během jedné fádní neděle, kdy se nic zvláštního nestane. Výlet za Prahu, návrat do bytu, procházka na dostihy v Chuchli a zpátky do bytu. Do toho nějaká ta hádka, kocovina a spálené řízky. Přes nevelký záběr se Papouškovi podařilo vytvořit vrstevnatý obraz ne úplně zdravé rodinné dynamiky, platný i po dekádách. Dramaturgie tak odráží charakter postav. Homolkovi jsou přesnými redukcemi maloměšťácké mentality: hluční, pohodlní, neochotní ke změně. Jejich svět je uzavřený, kruhový, bez vyhlídek.
Papouškův styl byl oproti jeho kolegům z nové vlny míň "filmový", ještě víc improvizovaný, civilní, až na hranu dokumentu. Také kamera Jozefa Ort-Šnepa, který dřív snímal dokumenty Karla Vachka, zviditelňuje zaseklost rodiny v určitém stereotypu - denní světlo je stále stejné, pozadí interiérových scén neměnně ploché a strohé. Veškerý pohyb je cyklický, všechen ruch směřuje odnikud nikam. Pokud byl Forman přesný analytik společenských mechanismů, Papoušek byl mistrem nedořečeného. Také při psaní scénáře se záměrně odpoutal od širšího společenského kontextu.
Nezajímá jej nic než mikrosvět jedné domácnosti, její rituály a zlozvyky. Vytvořil maximálně koncentrovanou sociologickou sondu. Osmdesát minut sledujeme postavy, které nejsou schopny překročit svůj horizont vymezený jídlem, fotbalem, televizí (která ale zrovna nefunguje), domácími rozepřemi a občasným výletem do lesa, kde ovšem vyžadují stejný komfort jako doma. "To je žrádlo!" rozplývá se děda Homolka, zatímco se rozvaluje na dece a kouká do korun stromů.
Jedinečnost Papouškova pohledu spočívá v tom, že si z přízemních postav trochu tropí legraci, ale zároveň je bere vážně - v celé jejich malosti, zarputilosti, hédonismu. Nevytvořil tak jen "nahláškovanou" komedii, na kterou bývá jeho satirické opus magnum redukováno. Podařilo se mu zobrazit existenciální banalitu života bez cílů a ambicí. Života řízeného snahou s nikým a ničím se nezaplést, neztratit klid a pohodlí. Ecce homo Homolka je film, který nestárne, protože jsme jej ani jako společnost dosud nepřerostli.