"Jsem druhý den na psychiatrii kvůli mentální anorexii. Vážila jsem včera 41,7 kg. I když mě totálně přecpávali, bylo mi z toho zle, tak ráno jsem měla 41 kg. Nevím, jak je to možný. Připadala jsem si, jako kdybych přibrala nejméně 10 kg," napsala jsem si do svého deníčku dne 11. 9. 2002. 

Teprve jsem se rozkoukávala, jak to tam vůbec chodí. Nepřipadala jsem si nemocná a porce jídla včetně časových limitů, do kterých musíte vše sníst, mi připadala nesmyslná. Teď s odstupem tolika let ale musím připustit, že to bylo potřeba. Byť to ty holky či kluci zrovna v tu chvíli nevidí. Stejně jako já.

Byla jsem zoufalá. Z jednoho sucharu a půl jablka denně jsem přeskočila k šesti jídlům za den: snídaně, svačina, oběd (polévka, hlavní jídlo a dezert), svačina, večeře a druhá večeře "pro hladové mentálky". Myslela jsem si, že to nedám. Žaludek jsem měla scvrklý a procházela jsem si šílenými výčitkami, že budu tlustá. Nejdřív jsem dostala poloviční porce, ale po pár dnech už celé.

Časové limity jsem nestíhala

K tomu máte časové limity. Sestry v jídelně sedí v blízkosti anorektiček, aby je hlídaly, jestli něco neschovávají, nepatlají třeba máslo po stole, aby ho nemusely sníst. Je pravda, že holky s poruchami příjmu potravy jsou hrozně vynalézavé a dobré lhářky. Zažila jsem, když si holky mazaly pomazánky do vlasů, aby je nemusely sníst. Proto ta přísná kontrola.

"Nezvládám ani ty poloviční porce do limitu. Vždycky dojídám jako poslední. Ještě se mi tady nestalo, že bych nebyla poslední. Mně je z toho jídla opravdu šoufl a nemůžu hltat, abych stíhala limit," zapsala jsem si do deníčku mé pocity ze dne 12. 9. 2002.

Možná to lidem, co si tím nikdy neprošli, přijde postavené na hlavu. Vždyť v normálním životě si taky nepočítáte, za jak dlouho sníte jídlo. Jenže pacienti s poruchami příjmu potravy jsou přeborníci v nimrání se v jídle. To znám ze svého vlastního příkladu.

Na začátku léčby jsem byla schopná drolit půl rohlíku i půl hodiny. Anorektičky jsou známy tím, že si jídlo krájí na co nejmenší kousky a ty pak uždibují šíleně pomalu. Aby u toho stolu v nemocnici nestrávily celý den, musí se naučit jíst rychleji. Když nesplníte limit, sestra vám to zapíše do "papírů". Většinou pak s vámi o tom mluví ošetřující psychiatr, proč se tomu tak stále děje, kde je problém dodržovat režim. 

Váhový plán s odměnami

Lékař vám také sestaví váhový plán, kde je vám po různých vyšetřeních stanovena propouštěcí váha. Do toho tam máte mezistupně, za které dostáváte různé "odměny" ve formě třeba vycházek po zahradě, vycházek po areálu nemocnice či pak už i mimo. Když dosáhnete určité váhy, mohou vás lékaři pustit na jednu noc či celý víkend domů, abyste si vyzkoušeli, jak to zvládáte mimo léčebný proces.

"Možná to tak vypadá, že odměňujeme ty váhové přírůstky, ale je to z toho důvodu, že si myslíme, že až od určitého stádia jsou ty děti schopné se vracet k normálnímu fungování. Třeba dát si jídlo mimo kliniku nebo nastavit pohybový režim. Na začátku je velmi přísná kontrola, přísný režim je pro léčbu klíčový," vysvětluje postup primářka Dětské psychiatrické kliniky v Motole Iva Dudová.

Léčba je stejná jako před dvaceti lety

Léčba anorexie je velmi zdlouhavá a pro samotné pacientky či pacienty velmi náročná. Nejenže bojují se svou vlastní hlavou, kde se plodí černé myšlenky, a šílenou kritiku a výčitkami, ale musí splňovat i přísný režim. Díky své práci novinářky a projektu (ne!)ZÁVISLÁ jsem se dozvěděla, že tam léčba probíhá stále stejně.

"Často k nám přicházejí děti, které mají takovou podváhu, že aby dosáhly doporučené hmotnosti pro svůj zdravý vývoj, tak musí přibrat 13 kilogramů a podobně. A to běžným kalorickým příjmem nedokážeme. Nejdřív se nastartuje stravovací režim, postupné přibývání hmotnosti je klíčové. Není to tak, že začínáme terapií, k té se člověk musí projíst," vysvětlila lékařka Iva Dudová.

Podle ní je dobré, když si to nechají rodiče dětských pacientů vysvětlit. Musí táhnout za jeden provaz. Podle ní je problém, když začnou rodiče shazovat léčbu. 

"Stává se, že se dítě svěří, co mělo k obědu, a maminka reaguje, že by v životě takovou porci nesnědla. A jsme tam, kde jsme byli," dodala. 

Důležité jsou i terapie a pochopení

Součástí procesu jsou také terapie, které jsou přímo pro anorektičky a bulimičky. Každý den se o jejich stav zajímá ošetřující lékař a často si i pacientky a pacienti mohou pomáhat mezi s sebou tím, že chápou své pocity.

To pro mě bylo třeba hodně úlevné. Byť se anorektičky strašně rády porovnávají a koukají, jestli náhodou ta druhá nepřibrala méně než ona, či nemá větší porci jídla než ta přísedící, umí se také pochopit. Před těmi 23 lety jsem jako holka z Ústí nad Labem byla velký exot. Porucha příjmu potravy se v té době tolik neřešila, maximálně v Bravíčku, časopise pro dospívající, kde na to upozorňovali, ale nikde jsem nenašla pochopení.

Pro lidi jsem byla jen bláznivá holka, která chce na sebe upozornit tím, že nejí. Přitom, kdybych podle nich začala jíst, tak je vše vyřešené. Jenže to bohužel není jen o jídle. To je spíš důsledek nějakého vnitřního trápení či problému v rodině. A za zdmi psychiatrie jsem našla potřebné pochopení. 

Jestli máte i vy podobné trápení, nebojte se obrátit na odborníky. Skvělá je třeba aplikace Nepanikař či nadace Anabell.