Koukám se do papírů na mou další zastávku a na faktuře překvapivě české jméno Jaroslava ****ová. Klasické jihoanglické předměstí, řadové domky a páteční odpolední Somerset s náznaky jara všude kolem. Telefon nikdo nebere. Hledám číslo 27, a jelikož v Británii na rozdíl od Česka není povinnost mít dům označený jasně a viditelně číslem (navíc může jít o dům bez čísla a pouze se jménem nemovitosti), jde často pro nás řidiče o zajímavý rébus. Do toho samozřejmě patří i předvídavost, zda v tomto cul-de-sac (francouzský výraz používaný v Británii pro slepé ulice) bude možné můj náklaďák otočit, nebo případně bezpečně vycouvat.

Každopádně tentokrát pohoda. Ulice dost "široká" (asi tak na dvě Mini pana Beana) a už pokukuji po sedmadvacítce. Jak říkám, běžná ulice, jakých denně potkávám stovky. Jeden dům za druhým s klasickým nepořádkem na předzahrádkách. Poválené haraburdí, hračky, smetí, plné popelnice často spadlé na zem, neupravené záhony zarostlé plevelem, sem tam starý karavan porostlý mechem na příjezdové cestě. Tu barel plný hadrů, tu starý bicykl bez předního kola před úzkou rezavou garáží. Další dům s posprejovanou omítkou a špinavá auta plná nepořádku. Prázdné plechovky a lahve od piva na prahu domu číslo 25. Číslo 26 (tedy asi, značení totiž nemá) s oknem zalepeným izolepou a před ním asi stokilová Angličanka s plechovkou cideru v ruce, opalující se na lehátku a debatující se sousedkou podobné váhové kategorie, jen tak postávající u plotu ve špinavé flekaté podprsence. Obě "dámy", již značně posílené alkoholickým nápojem jablečné chutě, si očividně užívaly prvního teplého dne jarního Somersetu. No a pak už konečně dům, který hledám já.

Jako diamant mezi hromadami hnoje stojí krásný upravený domeček číslo 27. Na předzahrádce dva malebné květináče hrající barvami, očividně čerstvě natřené dveře a malá žlutá lavička důmyslně umístěná pod ještě nerozkvetlou třešní kousek od bočního okna. V oknech předních (v Anglii velmi nezvyklé) visí bílé záclony. Dále pak pečlivě upravené oblázky na příjezdové cestě a na nich s geometrickou přesností paralelně s bočním plotem s dekorativně propleteným břečťanem zaparkovaná čerstvě umytá naleštěná Škoda Octavia třetí generace s roztomilou českou vlaječkou na zadním okně.

Zvoním na zvonek a otevře velmi atraktivní mladá dáma s tváří i tělem modelky, zářící širokým úsměvem. Lámanou angličtinou se mi omlouvá, že si všimla zmeškaného hovoru až teprve před chvílí. Bez váhání začnu česky. Paní se usměje ještě víc. Zboží jí ochotně zavezu až do garáže a mimo jiné si všimnu, že anglické bachyně na vedlejším dvorku své atraktivní sousedce z "východní" Evropy ani neodpoví na pozdrav. Ošklivě se na ně tedy podívám a vrátím svou pozornost k paní/slečně Jaroslavě. Prohodíme pár slov o našich životních cestách a zakotvení v UK a jedu zase dál. Ještě mám před sebou další dvě vykládky a podle anglických jmen na fakturách nepočítám, že by byly podobně příjemné a plné úsměvů, jako byla tahle.