Bylo ráno 6. srpna 1945, válka byla prohraná, ale Japonsko se odmítalo vzdát. Hirošima se probouzela do jasného dne, pro Tsutomu Jamagučiho to měl být poslední den v tomhle městě, kde strávil tři měsíce. Devětadvacetiletý lodní technik firmy Mitsubishi si balil věci a chystal se na návrat do rodného Nagasaki.

Když už byl na cestě na nádraží, uvědomil si, že si v kanceláři zapomněl hanko - osobní pečetidlo, bez něhož by nemohl vyřídit cestovní formality.

Když se vrátil do loděnice - vzhlédl k obloze. Nerozpoznal, o jaké letadlo šlo, ale viděl, jak se k zemi snášejí padáky. A pak přišel záblesk. Bylo 8:15.

"Bylo to, jako kdyby se na obloze rozsvítilo druhé slunce," vzpomínal už dávno po válce. Tlaková vlna ho srazila, ostrá záře oslepila, praskl mu ušní bubínek. Žár mu sežehl obličej a ruce. Vrhl se do příkopu, kde si překříženýma rukama zakryl obličej - možná právě tímto reflexem si zachránil život.

Když se po chvíli probral, kolem panovalo nepřirozené ticho a šero. "Bylo to jako v kině těsně před promítáním filmu," popsal. Hirošima byla v troskách. "Ženu, která kráčela jen pár metrů ode mě, exploze doslova rozprášila - zmizela beze stopy," popsal. Popálení lidé bloudili ulicemi, z těl jim visela kůže.

Cesta do nesprávného místa

Navzdory zraněním se Jamaguči dokázal dostat do protileteckého krytu a strávit tam noc se dvěma kolegy, kteří výbuch rovněž přežili. Následující den se vydali na cestu z města.

Po strastiplné cestě vlakem dorazil 8. srpna večer do Nagasaki.

I přes utrpení nastoupil druhý den do práce. Když svému šéfovi vyprávěl, co se stalo v Hirošimě, ten ho obvinil, že "se musel zbláznit". Jenže krátce nato celou kancelář ozářilo "totéž oslnivé bílé světlo". Dopoledne 9. srpna na město dopadla druhá atomová bomba.

I tentokrát stál Jamaguči zhruba tři kilometry od epicentra. A přežil. Výbuch ho znovu srazil k zemi, ale pevná budova ho ochránila před přímým žárem. Když se prach usadil, rozběhl se hledat rodinu. Jeho dům byl zničen, ale na jeho místě našel svou ženu Hisako a malého synka - oba dva přežili.

Výbuchem to neskončilo

Po výbuchu ale začal padat radioaktivní déšť. Hisako byla promočená a později vážně onemocněla. Celá rodina se ukryla v provizorním krytu v podzemí pošty. Jamaguči mezitím bojoval s infekcemi, horečkami a zvracením. Vypadaly mu zbytky vlasů a obočí - silná dávka radiace ho postupně připravila o veškeré ochlupení.

Zničený přemýšlel, že ukončí trápení celé rodiny a všechny, včetně sebe, usmrtí.  Když 15. srpna císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska, byl vděčný, že svůj zoufalý plán neuskutečnil.

Vzpomínky a následky

Po válce pracoval jako tlumočník pro americké síly a později opět jako inženýr. Jeho popáleniny se hojily dlouhé roky a nikdy se mu nevrátil sluch na levé ucho. "Do svých dvanácti let jsem vídala tátu neustále obvázaného," vzpomínala jeho dcera Tošiko.

Potíže se nevyhnuly ani jeho dětem. Syn Katsutoši zemřel v roce 2005 na stejnou nemoc jako později jeho matka - rakovinu. Tehdy se Yamaguči rozhodl prolomit mlčení. "Dvakrát jsem zažil jaderné bombardování a přežil jsem - je mým osudem o tom svědčit," řekl později před Valným shromážděním OSN. Po více než šedesáti letech mu japonská vláda oficiálně přiznala status "dvojitého hibakuša".

Přesto až do konce života zůstával skromný. "Mohl jsem zemřít v kterýkoli z těch dvou dnů," řekl v jednom z posledních rozhovorů. "Všechno, co následovalo potom, je bonus navíc," dodal.

Tsutomu Yamaguči zemřel v roce 2010 ve věku 93 let na rakovinu žaludku - nemoc, kterou mu přineslo ozáření. Jeho životní příběh se stal symbolem odporu proti jaderným zbraním a důkazem, že lidská vůle přežít dokáže čelit i té nejtemnější apokalypse.