Před více než 20 lety si Richard Krajčo pořídil u Chotěvic statek. "Přistěhoval jsem se, zakotvil a do Podkrkonoší se zamiloval." Tehdy ještě netušil, že se kvůli své ženě Karin stane tak trochu i místním kostelníkem.

"Zatímco Ríša by si zalezl a odpočíval, já ho pořád tahala do lesa, do polí, na procházky," líčí Karin. Během vycházek mívali často na očích chotěvický kostel, do kterého je kdysi dávno vzal na prohlídku starosta Vladimír Lukeš. "Všechno bylo prohnilé, zničené, prolezlé dřevomorkou, smrdělo plísní. Ale kostel byl i přesto krásný, měl své kouzlo," vzpomínají.

Napadlo to Karin

Kostel svatého Petra a Pavla byl v Chotěvicích postaven v letech 1861 až 1863. Od roku 1984 byl však zavřený a chátral. "Jednou za rok tu zazpíval dětský sbor, jinak nic. Poslední, co se na kostele udělalo, byla střecha asi před 20 lety. Obec se snažila, jak mohla, byť to nebyl její majetek. V nedalekém Pilníkově kostel spadl. Tady se tomu snažili zabránit." vypráví Richard. "Kus historie, o kterou se nikdo nestará."

Pak po jedné z vycházek přišla Karin domů s tím, že pokud si kostel nevezmou pod křídla, zmizí ze světa. "Richard během pěti minul začal zjišťovat co a jak, a za dalších deset minut už hlásil, že by to šlo."

Richarda ta možnost naprosto nadchla. "Kovbojský ranč, o které jsem snil, jsem si splnil stavením. Ale od 16 let jsem taky chtěl mít svůj rokáč. Tahle touha mě opustila, ale kostel tuhle tužbu naplnil, nebo spíš proměnil." Myšlenka, že budou mít prostor, který zachrání, zkultivují a dál otevřou lidem, mu přišla silná. "Budeme sem zvát vystupující, které máme rádi, a vytvoříme něco pro obec."

Podařilo se jim domluvit se s církví i s obcí. "Vysvětlili jsme, že nechceme kostel znehodnotit, ale zachránit. Zůstal dál vysvěcený." Po dohodě s církví převzala správu kostela a staré márnice Nadace AnděLOVÉ, kterou Karin a Richard založili. Obec získala hřbitov.

Obnova kostela podle Richarda vesnici pozvedla pověst. "Jinak je to taková průjezdná nudle, ale na tom časem taky zamakáme," směje se. "A spojuje to také místní rodáky. Všichni cítí, že tu máme něco společného, historického, co patří nám všem. To není tak, že bychom si z toho tady udělali nějaký bejvák nebo ten rockový klub. Naopak, my se co nejvíce snažíme jej lidem vrátit do života. Je krásné, když sem chodí místní babičky a vzpomínají, co se kdy v kostele dělo, nebo se zastaví lidé, kteří se odstěhovali, a jedou se sem podívat třeba po 40, 50 letech a jsou rádi, že je kostel funkční."

Když kostel převzali, byli šťastní. A ihned nastala úvodní etapa oprav. Bylo třeba vyřešit prohnilé podlahy, repasovat zničené lavice, částečně vymalovat, rozvést elektřinu, zrestaurovat lustr a dát dohromady sakristii. "Bylo toho strašně moc. Trochu mě to zaskočilo a vyděsilo. Karin byla v té době zavřená ve střižně a všechno to zůstalo na mně," vypráví Richard. "Volal mi a skoro brečel, co jsme to udělali a kde tedy do p*dele jsem, když jsem si to vymyslela," vzpomíná Karin.

Richard si prošel těžkým obdobím. "Chyběla mi u toho všeho. Myslel jsme si, že to budeme dělat spolu, radši bych brečel s ní než sám. Den, co den jsem řešil věci okolo kostela, měl tady 30 dělníků a stal se takovým manažerem stavby. A nevěděl, jestli to dělám správně. Restaurátoři, truhláři, elektrikáři, navíc na vše dohlížejí památkáři, dohromady to byl šílený tlak."

Budiž světlo

Karin i Richard se shodují, že kostel je požehnaným místem. "Často řešíme, že bychom něco potřebovali a ono se to druhý den stane. Třeba světla. Jednou večer jsme si povídali, jak vyřešíme nasvícení, že to stojí zase úplný nesmysl. Peníze už tehdy byly vyčerpané, byli jsme připraveni, že to odložíme na jindy. A ráno nám zavolal Zbigniew Czendlik, že se mu ozval nějaký pán, který byl v našem kostele, že dělá s osvětlením a že by nám ho rád poskytl," vypraví Karin s tím, že to tehdy s Richardem vnímali jako poselství shůry.

Z kostela postupně vzniká netradiční galerie. Staré umění se tu spojuje s novým. "Myslíme, že to, co je dnes vnímáno jako umění moderní, bude za pár set let vnímáno jako staré. Bude to otisk naší doby. Hodnota, která po nás zůstane."

Instalace vymýšlejí společně, realizace zajišťuje Josef Rataj, přední český pop-artový umělec, malíř a výtvarník. "Miluji naše parťáctví. Vymyslíme si třeba, že zpovědnice bude telefonní budka nebo že uděláme Boží poštu," vysvětluje Richard.

V kostele je i Spiderman s červeným ježíšovským srdcem. "Dětem, které sem občas také zajdou, říkám, že to je Ježíš převlečený za Spidermana. Pro mě je Ježíš prostě první Avenger. Dělal zázraky, zachraňoval, chodil po vodě. Od Marvelu je to jen převedené do současnosti. Děti se začnou vyptávat, říkají, že je to husté. Dostanou se k víře srozumitelnou oklikou a třeba je to naučí respektovat víru druhých."

V kostele se ale víra nikomu nevnucuje. "Že vejdete do kostela, neznamená, že se tady budete od rána do večera křižovat a tlouct hlavou o zem, jestli jste nezhřešil. Ale nějaké uvědomění si, zastavení, popřemýšlení, jestli všechny věci a hmotné statky, za kterými všichni spěcháme, jsou to nejdůležitější na světě, to přijít může. To je to místo, která já tady osobně buduji."

Stejný přístup mají oba i ke svým dětem. "Necháváme je, ať si cestu k víře najdou sami. Ony na nás poznávají, jak ty věci mohou fungovat a jak žijeme," shodují se.

Richarda překvapil jeho syn, když chtěl stejnou mikinu s Ježíšem, jakou měl on. "Je mu 16 let, nosí jen fotbalové dresy Manchesteru United a Slavie. Říkal jsem mu, ty bys přece nenosil mikinu s Ježíšem. On na to, že by samozřejmě nosil mikinu s Ježíšem. Tak jsem mu ji objednal a on ji opravdu nosí."

Richard svému synovi nediktoval ani lásku k Baníku, kterému sám fandí celý život. "Hrál chvilku za Slavii a tím si našel svůj klub. Myslím, že fandit musíte tam, kde máte srdce. Já jsem ho do Edenu nějakých šest, sedm let doprovázel, ostravští fanoušci to nesli velmi těžce, ale já bych s ním chodil na jakýkoli klub, když ho miluje. Teď už chodí sám na Tribunu Sever. Ale přesto i on podporuje mě a fandí se mnou Baníku, když tedy samozřejmě nehraje se Slavií. Oba milujeme fotbal a spolu ho prožíváme… a hlavní je, že nefandí Spartě," směje se Richard.

A jestli Richard doufá, že ho záchrana kostela přiblíží jednou nebi? "Nepřemýšlím nad tím, jestli se dostanu do nebe. To pro mě není smysl víry. Smyslem jakékoli víry je být slušný, hodný člověk. Kdybychom se všichni víceméně drželi desatera, tak by tady bylo dobře. Nepomlouvalo by se, nekradlo by se, nedělali bychom druhým lidem zlo a tak dále. To by úplně stačilo."