Když John Garfield v roce 1952 zemřel na infarkt ve svém newyorském bytě, bylo mu pouhých 39 let. Přesto se stačil stát hereckým idolem, vzorem a průkopníkem, který svým introspektivním, emocionálně surovým herectvím inspiroval osobnosti jako Marlon Brando, James Dean nebo Paul Newman. Podobně jako oni, také Garfield často ztělesňoval úzkosti, rozpory a nenaplněné sny americké poválečné éry. Jeho postavy formovala ekonomická tíseň i existenciální neklid. 

V rámci přehlídky deseti jeho filmů, nazvané Život a doba Johna Garfielda, mají návštěvníci karlovarského festivalu možnost připomenout si prakticky celou hercovu hollywoodskou kariéru. Od debutu ve filmu Michaela Curtize Čtyři dcery (1938) až k poslednímu filmu, noirovému thrilleru Běžel celou cestu (1951). Osm snímků bude promítnuto z 35milimetrových kopií. 

Jacob Julius Garfinkle se narodil v roce 1913 v židovském ghettu na Lower East Side. Jeho dospívání formovala chudoba, pouliční gangy i převýchovné zařízení, kde skončil po vyloučení z několika škol. Zachránily ho až jeho rétorické schopnosti. Díky nim získal stipendium a byl přijat do American Laboratory Theatre, kde studoval pod vedením legend moskevského divadla Marii Ouspenské a Richarda Boleslavského. Zde poznal, co znamená herectví založené na emocionální pravdivosti. 

Po krátkém tuláckém intermezzu, kdy stopoval po Spojených státech a na nádražích recitoval Poeova Havrana, se vrátil do New Yorku a debutoval na Broadwayi (už jako Jules Garfield) ve hře Lost Boy. Brzy se stal klíčovým členem legendární Group Theatre a účinkoval ve hrách Clifforda Odetse. Plně se přitom ztotožnil se základním poselstvím skupiny: umění musí reflektovat společenské otřesy. Podle toho si bude později vybírat role a tvarovat své postavy, jejichž vnitřní život je často v rozporu s vnějšími okolnostmi.

Garfield poté podepsal sedmiletý kontrakt se studiem Warner Bros. Ovšem s podmínkou, že si ponechá divadelní angažmá. Ve svém filmovém debutu Čtyři dcery ztvárnil Mickeyho Bordena, světem znechuceného, cynického hudebníka. Šlo o vedlejší postavu, ale Garfield si podmanil každý záběr. Shrbená ramena, neklidné pohyby, pohled zračící chvíli romantickou touhu, chvíli chladný fatalismus. Podle kritika Andrewa Sarrise z něj vyzařovalo "ulicemi vycepované sociální vědomí". Výkon mu vynesl nominaci na Oscara a okamžitou slávu.

Garfield nebyl fešák jako Cary Grant nebo Tyrone Power. Měl spíš tvář boxera, menší přikrčenou postavu a výrazný brooklynský přízvuk, kterého se nikdy nezbavil. Outsiderství ale dokázal proměnit v něco svůdného a poetického. Jako nespravedlivě obviněný Joe v krimi Prach je mým osudem (1939) nebo boxer na útěku ve filmu Kvůli nim jsem zločincem (1939) vtiskl deprimovaným příslušníkům pracující třídy nevídanou psychologickou hloubku.

Ve 40. letech se Garfieldovy postavy staly ještě temnějšími a komplexnějšími. Ve filmu Chlouba mariňáků (1945), vycházejícím ze skutečném příběhu slepého válečného veterána, nabídl jeden ze svých nejpodmanivějších výkonů. Emocionální i fyzickou regeneraci zmrzačeného muže vystihl bez sentimentu, způsobem, který oceňovali kritici i vojáci.

Jeho místo v panteonu americké kinematografie stvrdil po válce noirový film Pošťák vždy zvoní dvakrát (1946), v němž se jeho vykořeněný tulák nechá Lanou Turner svést ke zločinu. Ve stejném roce si po boku Joan Crawford zahrál nadaného houslistu v Humoresce. Garfield do melodramatického snímku vnesl autentičnost i tím, že se naučil perfektně hrát na housle.

Ve filmu Tělem a duší (1947) hrál boxera zkorumpovaného mocí, který zápasí s vlastním svědomím. Šlo o typickou postavu Garfieldovy filmografie - muž rozervaný mezi zachováním vnitřní integrity a pragmatickou snahou přežít. Za film obdržel druhou oscarovou nominaci.

Jiný zápas Garfield sváděl ve veřejném prostoru. Jako člen Hollywoodské antinacistické ligy a otevřený podporovatel progresivních hnutí odmítl spolupracovat s Výborem pro neamerickou činnost a udávat své kolegy. Ačkoli se nikdy nestal členem komunistické strany, kvůli svým názorům a kontaktům byl v éře štvavého McCarthismu zařazen na černou listinu, což v raných 50. letech prakticky ukončilo jeho kariéru. 

Natočil už jen dva filmy, podle některých své nejlepší. V adaptaci Hemingwayova stejnojmenného románu Mít a nemít (1950) ztvárnil chudého rybáře bojujícího za přežití své rodiny. Garfieldovým posledním filmem pak byl zmíněný klaustrofobní thriller Běžel celou cestu (1951). Jako drobný zločinec na útěku podal drásavý portrét paranoie a mužského strachu. Film působí až autobiograficky v tom, jak vypráví o muži pronásledovaném systémem, který ho chce zničit.

Garfieldovo instinktivní herectví je dodneška aktuální právě svou sociální ukotveností. Jeho postavy nereagovaly pouze na vnitřní traumata, ale na strukturální síly: třídní rozdíly, válka, vykořisťování. Garfield se stal průkopníkem nového naturalismu, který mu spolu s jeho expresivní tváří umožnil zachytit všechny rozpory doby, ve které krátce žil. Jak jeho význam výstižně shrnula kritička Pauline Kael, "John Garfield byl prvním moderním hercem."