Když začne Jirka vyjmenovávat, co všechno ho živí, napadne vás, jestli má i jeho den "jenom" 24 hodin. S humorem sobě vlastním se popisuje jako údržbář, kuchař, dělník, nástěnkář, uklízečka i řidič - a není zas tak daleko od pravdy. "28 druhů paštik, vinohrad, klobásy z vlastní udírny, sušárna na maso, marmelády z rodinného sadu ovocných stromů, vlastní pražírna kávy. Jediné, co nemám, je volný čas," říká s nadsázkou.

Všechno totiž zvládá úplně sám, bez jediného zaměstnance - od bourání masa přes lepení etiket na skleničky až po rozvoz zboží k zákazníkům. "Baví mě ta pestrost," říká. "Když mě bolí ruce od bourání masa, jdu do vinohradu, když už nemůžu vydržet ve vinohradu, sednu do auta a jedu za zákazníky," popisuje svůj den, který mu začíná už ve čtyři hodiny ráno. "Aspoň můžu pokaždé pozorovat východ slunce," směje se.

Z korporátu do vlastní výroby

Jirka má za sebou roky práce v masném průmyslu, jeden čas velel až třem stovkám lidí. Vlastnil také malé řeznictví a kuchyň, kde měl 28 zaměstnanců. Pak si ale jednoho dne řekl, že už nechce jezdit 100 tisíc kilometrů ročně a ani nikoho zaměstnávat. V roce 2015 si tak v Němčičkách otevřel vlastní výrobnu paštik. A dobře udělal. "Posledních sedm let mám vyprodáno, a to nemám žádnou reklamu, všechno je jen na doporučení." Přestože se po jeho produktech doslova zapráší za jeden až dva dny, celý proces výroby paštiky zabere Jirkovi zhruba měsíc.

"Od malých chovatelů tady z okolí si přivezu maso, nechám ho tři dny viset, aby uzrálo, pak ho bourám, nasolím, načesnekuju, naložím na osm až deset dní. Teprve pak ho buď vařím, restuju, nebo peču až deset hodin, aby se úplně rozpadalo," popisuje Jirka. Do paštiky nepřidává žádné zbytečnosti - používá jen pár ingrediencí, které se dají většinou vypěstovat u nás, sám má i svou vlastní bylinkovou zahrádku. "Když je paštika hotová, nechám ji asi deset dní zrát v lednici, aby se projevily všechny její chutě, ale i neduhy, třeba prasklé víčko," vysvětluje.

Zaručený recept? Neexistuje

Zaručený recept na nejlepší paštiku nemá. "Když jsem se kdysi ptal svého dědy, tak mi řekl jenom: třetina jater, třetina libového, třetina tučného masa a dvě cibule. Tak to jsem pochopil, že tudy cesta nepovede," směje se. Paštiky si tak ladí sám - podle citu. "Člověk se tomu musí pořád věnovat. Ta paštika je jiná, když se udělá, když se otevře druhý den, za týden nebo za měsíc. V zimě je navíc taky jiné maso, musí se tak přepočítat koření. Neexistuje proto jedna univerzální receptura." Jirka se navíc nebojí ani experimentovat, důkazem toho je jeho hrušková paštika s brandy nebo brusinková s portským vínem.

Většina nových zákazníků sahá po klasice, tedy pečínkové paštice, která dokonce několikrát zvítězila i v soutěži Regionální potravina Jihomoravského kraje. Na paštikách si rád pochutnává i Jirka. "Tak to na mě je asi i vidět," poplácává se pobaveně po břichu. Ani po těch letech se mu nepřejedly, svou oblíbenou ale nemá. "Když je léto, horko, sedí se u bazénu, tak si rád dám mandlovou paštiku s neperlivým vínem, o Vánocích a v zimě, když mráz zalézá za nehty, tak sáhnu po hutném červeném vínu a pečínkové paštice," vysvětluje.

Když je práce koníčkem

Když se ho ptám, kde na všechnu práci bere čas a taky energii, odpovídá, že to není práce, ale jeho koníček. I z toho důvodu nestojí o žádnou velkovýrobu. "Nechci, aby se z toho stal stereotyp nebo rutina, musí mě to pořád bavit. Proto v hlavě neustále nosím nové nápady," říká.

"Loni se mi třeba podařil fantastický Merlot, zkusil jsem ho spojit se zvěřinovou paštikou a výsledek je úplně famózní," rozplývá se. Na vavřínech se ale rozhodně usnout nechystá. "Člověk se musí udržovat v takové polospokojenosti, aby měl pořád chuť se zlepšovat," uzavírá.