Ačkoli je Má vlast skladbou, která v sobě nese bytostné Češství a takřka koluje v krvi našeho prvního orchestru, bývá zvykem, že na zahajovacím koncertě Pražského jara ji nezřídka ztvární některé z předních zahraničních hudebních těles. U příležitosti jubilejního 80. ročníku festivalu ji letos přednesla Česká filharmonie, která se na zahajovací koncert vrací po šesti letech, tentokrát pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Pro orchestr jde o důvěrně známé dílo, provedení pod taktovkou Semjona Byčkova, pro nějž jde naopak relativně o repertoárovou "novinku" z posledních let, však bylo právem velmi očekávané. Zvláště po tom, co těleso získalo prestižní ocenění Orchestr roku 2024, loni zakončilo veleúspěšným turné v New Yorku a i na jarním evropské koncertní cestě sklízelo od kritiky samá superlativa. Na tiskové konferenci k uvedení 129. sezóny šéfdirigent dokonce oznámil, že je přesvědčen, že se Česká filharmonie stala v posledním roce jedním z nejlepších evropských orchestrů.

Potlesk pro prezidenta

Koncert zahájily slavnostní fanfáry z Libuše na počest přítomného prezidenta Petra Pavla. Poté, co se společně s první dámou objevil v prezidentské lóži, propuklo stojící publikum ve spontánní potlesk, který trval až do prvních tónů státní hymny. V předmluvě k programu rovněž Pavel vyzdvihl význam festivalu, který svým prvním ročníkem v roce 1946 byl jakousi uměleckou útěchou po těžkých útrapách války. První zahajovací koncert se uskutečnil na den přesně, 12. května 1946 - tehdy pod vedením Rafaela Kubelíka - a na prvním ročníku se rovněž představil například Leonard Bernstein, který svým evropským debutem v Praze odstartoval svou závratnou dirigentskou kariéru.

Byčkov se nechal slyšet, že se Má vlast od roku 2019 stala jeho posedlostí - možná právě proto, že do své vlasti v Rusku se pravděpodobně již nikdy nepodívá. Cyklus pojal důstojně, s grácií a důrazem na všechny tematické hudební linky i souhru orchestru. Česká filharmonie má ve svých hudebních genech právě jakýsi "český zvuk", který jí umožňuje cyklus interpretovat s velkým citem a porozuměním. Společně s dirigentem tak hráči vytvořili společnou symbiózu s velkou přesností souhry, a to i vzhledem k dispozici sálu, který není akusticky ideální, a výsledný souzvuk se v něm někdy "rozpije".

Česká filharmonie se představila ve vrcholné formě s pregnantně definovaným zvukem a hráčskou přesností. Přesto by se však dalo říct, že mnozí možná očekávali trochu víc. Byčkov zvolil velmi tradiční, konzervativnější pojetí s mírnějšími tempy, což platilo pro většinu částí symfonického cyklu, který tak trval téměř hodinu a půl. Byť dirigent zřejmě zvolil toto měřítko jako jednoticí linku celé skladby, větší tempové kontrasty by jí v některých částech slušely. 

Vyšehrad nabídl nádherné harfové sólo s perfektní souhrou čtyř harfistek na pódiu, které dokonce vzájemně sladily i šperky, a působily skutečně jako jedna hráčská entita. Ikonická Vltava začala v rychlejším spádu a patřila svou monumentalitou bez patosu k vrcholům večera. Dala vyniknout specifickým Byčkovovým rozvlněným gestům, která tím více připomínala jednotlivé vlnky. Její závěr, zobrazující Prahu, byl epický a zároveň vznešený.

V Šárce orchestr zazářil zejména v lyrických částech pojatých s neuvěřitelnou něhou. Krásná byla klarinetová sóla, ale závěr básně postrádal vášnivější gradaci a živost. Právě první tři symfonické básně cyklu interpretoval orchestr i při svém americkém turné v Carnegie hall a Byčkovovi velmi záleželo na tom, aby tam mohla zaznít právě Smetanova hudba. 

Báseň Z českých luhů a hájů by zasloužila větší proměny v tempu a kontrastnější pojetí jednotlivých částí, zvláště těch inspirovaných lidovými písněmi a tanci. Byčkov dal vyniknout zejména žesťové sekci a posluchač měl možnost slyšet i melodické linky, které jindy v orchestru téměř zanikají. 

Dvě poslední části se zpravidla hrávají attacca, tedy bez přerušení a volně na sebe navazují. Byčkov ale zvolil odsazení s mírnou pauzou, typickou spíš pro nahrávky, která trochu ubírá na spádu obou básní, které jsou jak tematicky, tak hudebně úzce propojené a zaznívá v nich husitský chorál Ktož jsú Boží bojovníci. Obě části cyklu byly tempově opět spíše volnější a zasloužily by možná větší gradaci, ale to je věc pojetí, které vyznívalo přesto důstojně, "státnicky" a s grácií. 

Přesto Česká filharmonie zazářila ve vrcholné formě, která se skutečně může rovnat nejlepším evropským i světovým orchestrům. Byčkov prokázal důkladné studium partitury, do níž (stejně jako do charakteru výsostně českého díla) výborně pronikl. Nabízí se ale srovnání s živější, vášnivější a mladistvější verzí Tomáše Netopila ze zahajovacího koncertu 2018, který volil kontrastnější přechody, byť souhra jednotlivých nástrojových skupin nebyla tak dobrá a v druhé části sálu se tehdy zvuk neurčitě slíval. Byčkov však zůstal svůj a nabídl kvalitní, hráčsky výborně vypointované dílo, byť střízlivějším a uměřenějším pohledem.