Režisér a scenárista Emmanuel Courcol ve svém třetím celovečerním snímku hledá způsob, jak lehkým způsobem vyprávět o těžkých věcech. Thibaut se o existenci svého bratra dozví poté, co zkolabuje uprostřed zkoušky a uslyší nepříznivou lékařskou diagnózu. Jeho mladší sestra nemá kompatibilní kostní dřeň, jejíž transplantaci Thibaut potřebuje. A navíc vyšetření ukáže, že to není jeho sestra. Hrdina se srovnává s potenciálně smrtelnou nemocí i s tím, že je adoptovaný, ale záhy nachází skutečného sourozence, jenž žije diametrálně odlišný život.

Když Thibaut (Benjamin Lavernhe) navštíví Jimmyho (Pierre Lottin) a konfrontuje ho se dvěma novinkami - tedy, že má bratra a že by ten bratr potřeboval jeho kostní dřeň - zdá se, že si ti dva nemohou být vzdálenější. Jenže záhy se ukáže, že Jimmy má absolutní hudební sluch, slušnou sbírku jazzových vinylů a taky velmi nízké sebevědomí. Vyrostl na venkově, v odlišných sociálních podmínkách, a tak sice hraje v místní pochodové kapele, ale jinak je jeho život spíše v rozkladu. Je rozvedený, s dospívající dcerou si moc nerozumí, bydlí u adoptivní matky a odmítá si připustit, že kolegyně z kapely by mohla být něco víc než jen kolegyně.

Zákaz vstupu na území citového vydírání

Snímek Kapelo, hraj mísí tíživé téma smrtelné nemoci či zkoumání sociálních rozdílů s nadhledem i jemným humorem a docela umně balancuje na hraně festivalového artu a populárních společenských komedií typu anglického snímku Do naha. Původem herec Courcol těží ze svých letitých zkušeností před kamerou a staví svůj snímek na přirozeném vedení herců i na schopnosti tlumit potenciálně přetěžkané a sentimentální scény. Spíše než snímek o posledních týdnech života je to vyprávění o vznikajícím přátelství, kterému lze celkem snadno odpustit některé lehce modelově napsané scény a situace, neboť nás dovede přesvědčit svou energií i schopností nepropadnout do kategorie citového vydírání.

Tvůrci vědí, kdy vynechat nebo včas utnout moment, u kterého začíná hrozit, že by šel za hranu. Snímek je však přesto lehce naivní v tom, jak vykresluje průnik vzdělaného studovaného protagonisty do prostředí venkovských starostí i radovánek. Thibaut je jakýmsi akcelerátorem místního dění, skrze jeho přítomnost se otvírá téma sociálních problémů, stávek a zavírání fabrik, ale je to jen pozadí pro prohlubování vztahu obou bratrů. A taky pocta síle hudby, která umí sbližovat lidi z různých prostředí. Špičkový dirigent může najít zalíbení v oblastní dechovce a místní obyvatelé rychle pochopí, proč je Bolero od Ravela jedním z největších "hitů" klasické hudby.

Zatímco Thibaut je zdánlivě bezstarostný žertéř, který dovede suchým humorem cokoli včetně své choroby zlehčovat, Jimmy se dovede užírat prakticky čímkoli. A jakkoli opět jde o trochu jednoduché vykreslení poznatku, nakolik naše povahy ovlivňuje prostředí, v jakém jsme vyrůstali, nakonec snímek i díky rozdílnosti obou bratrů dovede přesvědčivě sdělit, že možná oba své životy v jistém smyslu promarnili. Byť ze zcela rozdílných důvodů.

Thibaut žádný život nemá

Najednou dává smysl to, proč se v průběhu snímku hlavním hrdinou, jehož život se po kouskách odkrývá, stává Jimmy. Pokud mohl během sledování filmu převládat u publika pocit, že o Thibautovi nic neví, nebylo to laxností scénáře. Důvod je prostý: Thibaut žádný život nemá. Jeho úspěch je vykoupený tím, že se své profesi věnuje 15 hodin denně.

O to dojemnější a také smutnější je sbližování obou bratrů, kteří prožili své životy převážně o samotě. Kapelo, hraj není rozhodně nejoriginálnější snímek ve svém žánru, ale svou roli zahřát u srdce plní. Bez přidané porce kýče, vkusně, byť místy naivně. Ale stále je to v žánru tragikomedie solidní nadstandard, který netlačí zbytečně na pilu a jediné chvíle, kdy jsou všichni na plátně opravdu pod tlakem, přicházejí, když musí foukat do svých trombónů, trubek a klarinetů.