Podle průzkumu 47 procent Francouzů míní, že Francie by měla uznat palestinský stát až po propuštění všech rukojmích z Gazy a po kapitulaci Hamásu, zatímco 22 procent by bylo pro okamžité a bezpodmínečné uznání a 31 procent je proti uznání v  dohledné době. Pokud by Francie přistoupila k okamžitému uznání palestinského státu, 58 procent respondentů průzkumu se obává, že by to zvýšilo napětí mezi Izraelem a Íránem.

Macron chce tímto krokem nejspíše oslovit levicové voliče, kteří jej už ovšem dávno opustili a volí levici a krajní levici. V příměstských oblastech, kde žije početné muslimské obyvatelstvo, dominuje hnutí La France Insoumise (Nepoddajná Francie) Jeana-Luca Mélenchona. Právě on v minulosti čelil kritice kvůli výrokům zpochybňujícím roli francouzštiny či otázkám identity. V červnu se navíc stal terčem vyšetřování kvůli možnému napojení některých členů hnutí na islamistické kruhy.

Zatímco prezident se pouští do ideologických gest, Francie čelí zcela  konkrétním problémům. Mezi lety 2020 a 2024 se počet osob mladších 25 let sledovaných kvůli radikalizaci ve Francii zvýšil o 66 procent, přičemž mladí lidé nyní tvoří přibližně pětinu všech osob vedených v systému FSPRT, jenž slouží k evidenci podezřelých z radikalizace.

Podle oficiální vládní odpovědi z června 2025 pak podíl osob mladších 21 let, kteří byli zapojeni do teroristických projektů, dramaticky vzrostl: zatímco v roce 2022 činil pouhé jedno procento, v roce 2023 už šlo o 10 procent a v první polovině roku 2024 dokonce o 21 procent. V mnoha případech se jednalo o jedince, kteří prošli procesem auto-radikalizace prostřednictvím online platforem, sociálních sítí nebo online her.

Propalestinské demonstrace, které se konají ve francouzských městech, stále častěji přesahují rámec demokratického projevu názoru. Podle pozorovatelů se na některých shromážděních objevují výzvy k nenávisti a antisemitské projevy. Například 21. července v Nice došlo ke slovnímu útoku na příslušníka židovské
komunity, během něhož na něj skupina demonstrantů křičela "špinavý Žid, špinavá rasa". Incident vyšetřuje policie jako možný projev rasové a náboženské nenávisti.

Francie přitom hostí třetí největší židovskou komunitu na světě - více než půl milionu obyvatel. Stále častěji zaznívá otázka, kdo jejich bezpečí skutečně hájí. Paradoxem je, že strana Národní sdružení (Rassemblement national), která si dlouhá desetiletí nesla pověst krajně pravicové antisemitské formace - zejména kvůli výrokům svého zakladatele Jeana-Marie Le Pena - dnes otevřeně podporuje Izrael a snaží se vystupovat jako ochránce francouzských Židů. Pod vedením Marine Le Penové a zejména Jordana Bardelly se strana snaží distancovat od antisemitismu minulosti a čím dál častěji kritizuje antisemitismus přicházející z levicových a islamistických kruhů.

Macronovo rozhodnutí nevyplývá ze snahy o diplomatický průlom, ale spíše z
potřeby zalíbit se stále radikálnější části levice. Mezitím veřejný pořádek ve Francii kolabuje. Po vítězství Paris - Saint Germain v červnovém finále fotbalové Ligy mistrů propukly v Paříži nepokoje - tři lidé zemřeli, desítky policistů byly zraněny a došlo ke škodám na majetku v řádu milionů eur.

Macron navíc ztratil většinu v parlamentu a vládne v menšině. Neschopnost prosadit klíčové reformy ochromuje stát. Pokud rozpočet na rok 2026 neprojde, mohou Francii čekat další předčasné volby. Prezident zjevně doufá, že si symbolickým gestem v OSN získá zpět část levice. Jenže její voliči už dávno přešli k Mélenchonovi a pravicová část jeho voličů přechází k pravicovým Republikánům či k Národnímu sdružení.

Francie ale v tuto chvíli nepotřebuje gesta. Potřebuje pevné vedení, které se postaví realitě: migrační politika stojí státní rozpočet přes 40 miliard eur ročně, bezpečnostní hrozby eskalují, radikalizace narůstá a společnost se rozpadá.

Z Emmanuela Macrona se stává prezident symbolických gest, nikoliv činů. Jeho
politika ztratila směr, oporu i důvěru většiny společnosti. A Francie za to platí vysokou cenu.

(Autor studuje ve Francii práva. Je členem francouzských Republikánů)