Každé srovnání kulhá, ale v něčem se současný mírový plán Mnichovu podobá - především co se týká odstoupení silně opevněné části území, která je navíc průmyslovým srdcem země.

Tehdy šlo o Sudety, nyní jde o zbytek Donbasu. Mírový plán za odměnu nabízí Ukrajině finanční podporu - stejně jako po Mnichovu získalo Československo finanční pomoc od Velké Británie. A plán hovoří i o bezpečnostních garancích pro Kyjev, stejně jako velmoci v Mnichově tehdy garantovaly nové hranice Československé republiky. 

Je tu ovšem i hodně rozdílů. Především - Donald Trump není Adolf Hitler. Ukrajina ho nezajímá, jeho pozornost je přelétavá, názory pomíjivé. Co říká dnes, nemusí tvrdit zítra. I původní ultimátum Zelenskému, aby s dohodou souhlasil do Dne díkuvzdání (27. listopadu), už neplatí. 

Také to není "o nás bez nás" jako v Mnichově, kde československá delegace v čele s Vojtěchem Mastným zůstala fakticky internována v hotelu Regina a k jednání nebyla vůbec připuštěna. S Ukrajinci Američané jednají a Ukrajinci mají i silné zastánce mezi evropskými státníky - to Čechům v Mnichově bolestně chybělo.

Plán není "berte, nebo nechte být" jako v Mnichově. I americký ministr zahraničí Marco Rubio se nechal slyšet, že plán má být výchozím bodem pro vyjednávání, nikoliv ultimátem. Rubio přitom zdůraznil, že adresátům byl návrh doručen jako základ pro debatu, ne jako definitivní a závazný mírový plán. A závěry jednání obou delegací v Mnichově se nesou ve stejném duchu. 

Ovšem i kdyby mírový plán prošel v současné podobě, má k Mnichovu daleko. Odstoupení neokupované části Donbasu by sice bylo pro Ukrajince těžkou psychologickou ranou, ale jde zhruba o 6000 kilometrů čtverečních, na kterých žije 300 tisíc až půl milionu obyvatel.

To je rozdíl oproti více než 29 tisícům kilometrů čtverečních a třem milionům obyvatel, o které přišlo Československo. Ztráta Sudet navíc byla ekonomicky (a dopravně - kvůli přerušení důležitých železničních tratí) mnohem bolestnější, než by bylo odstoupení už tak dost zdevastovaného zbytku Donbasu. 

Omezení ukrajinské armády na 600 tisíc mužů je sice ze strany Moskvy drzost, ale Kyjev by si větší armádu stejně nemohl dovolit vydržovat. Navíc má silné paravojenské síly, jako například policejní jednotky a Národní gardu, která je vyzbrojená jako armáda. Tento bod je tedy spíš formálním uchlácholením Ruska, než že by omezil schopnost Ukrajiny bránit se. 

Naštěstí se mezi 28 body předloženého návrhu nakonec neobjevily limity na dalekonosné zbraně - to by byla skutečná rána ukrajinské snaze odradit Rusko od případného dalšího útoku. Jediná reálná bezpečnostní garance Ukrajiny je totiž její silně vyzbrojená armáda. 

Sto miliard dolarů ze zmrazených ruských aktiv na rekonstrukci Ukrajiny je naopak překvapivě dobrá zpráva. Tak dobrá, že to může být i jedním z důvodů, proč Vladimir Putin tento plán nakonec také odmítne. Ponechme přitom zatím stranou, že Trump neopomněl zajistit pro USA dohled nad rekonstrukcí i jakési výpalné pro Spojené státy. 

Volodymyr Zelenskyj tedy není ve stejně bezvýchodné pozici, jako byl Edvard Beneš v září 1938. Ani tak mu ovšem není co závidět - je oslaben korupčním skandálem, Rusové na frontě postupují, ukrajinská armáda se potýká s nedostatkem vojáků a s nadcházející zimou ruské útoky ničí energetickou soustavu země více než kdykoliv předtím. 

Zelenskyj má sice za zády Evropu, ale ta nedokáže nahradit americké dodávky zbraní a především zpravodajských informací (ano, Trump je Ukrajině stále poskytuje a jsou pro úspěch ukrajinských operací naprosto klíčové). Musí proto vůči americkým mírovým návrhům projevit dobrou vůli. A doufat, že je změkčí - nebo že to bude neústupný Putin, kdo si nakonec vytáhne černého Petra a dohodu odmítne.