České školství má podle expertů dlouhodobě bolestivý problém. Selhává v jedné ze svých základních funkcí. Nedokáže dětem zajistit šanci, aby vedly lepší život, než do jakého se narodily.

"V Česku neumíme vytáhnout chudé děti ve vzdělávání tak, aby mohly ve škole a později v životě uspět. Ve srovnání zemí OECD máme jedny z nejhorších výsledků v tom, jak socioekonomické prostředí ovlivňuje úspěchy dětí," nastiňuje problém expert na vzdělávání z organizace PAQ Research Karel Gargulák.

Péči pro znevýhodněné děti zajišťují na některých školách už mnoho let sociální pedagogové. Právě projednávaná velká novela školského zákona tuto klíčovou pozici vůbec poprvé ukotvuje a otevírá možnost školám napříč Českem sociální pedagogy zaměstnávat.

V čem spočívá jejich práce, představují pro Aktuálně.cz Leona Bikárová a Lucie Zemková, sociální pedagožky z brněnské základní školy Merhautova, kde až osmdesát procent žáků představují ohrožené děti. 

Aktuálně.cz: Sociální pedagogové už na některých školách působí, ale obecně jde o poměrně novou roli v českém školství. Stojíte mimo výuku, stejně jako třeba školní psychologové. Jaká je přesně vaše úloha?

Leona Bikárová: Sociální pedagog operuje hlavně v oblasti primární prevence. Pomáhá předcházet situacím, kdy by rodiny mohly sklouznout do vážných problémů, ze kterých už není snadná cesta ven. Naše škola je specifická. Chodí sem děti z chudých rodin, kde se často vyskytují závažné problémy jako závislosti nebo násilí. Mnoho rodičů má navíc nízké vzdělání a sami si neví rady.

Často provádíme sociální šetření. Když dostaneme podnět, jdeme zjistit, co se stalo. Proč dítě není měsíc ve škole a absence není omluvená, proč nenosí pomůcky, proč je neustále unavené nebo proč má modřinu na obličeji. Při šetřeních se ptáme, co se děje a co rodina potřebuje. Od začátku roku jsme takto vyrazily do terénu už třicetkrát.

Lucie Zemková: S rodinami pracujeme přímo v jejich přirozeném prostředí, snáz se nám tak otevírají. Jsme schopné lépe odhalit sociální problémy, které můžeme společně zmapovat. Když už sami nestačíme, alespoň je odkážeme na neziskové organizace, které jim mohou pomoct.

Bikárová: A když naznáme, že už sami nezvládneme pomoct a jde o opravdu vážné věci, tak předáváme informace Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), který je následně řeší. Z posledních třiceti případů, jsme takto předali pět. To znamená, že spoustu problémů jde vyřešit už ve škole bez zatěžování OSPODu.

Dále se věnujeme dětem po vyučování. Poskytujeme jim podporu skrze kroužky, doučováním. Používáme při tom alternativní metody jako Montessori, Začít spolu nebo Hejného matematiku. Snažíme se děti rozvíjet a trochu jim dopomoct i jinými cestami než klasickou výukou.

S čím přesně se znevýhodněné děti potýkají?

Bikarová: K nám na školu chodí děti z opravdu chudých rodin. Některé žijí na ubytovnách, kde panují naprosto nevyhovující poměry. Celá rodina žije v malé místnosti, kterou zaplní jedna postel, komoda a televize. Často si nemají, kde vyprat oblečení ani kde dělat domácí úkoly. Někdy dokonce nemají ani dost jídla.

Když o této situaci víme, můžeme ji s učiteli lépe řešit. Ti vidí, že děti nemají pomůcky a chodí do školy nepřipravené. Můžu jim pak vysvětlit, v jakých podmínkách rodina žije, a že některé věci prostě nemohou zvládat. Učitelé pak mohou dětem nabídnout podporu. Třeba jim umožnit, aby si úkoly vypracovaly po vyučování ve škole s asistenty. Pomáháme tak pedagogům lépe porozumět tomu, co děti skutečně potřebují.

"Snažíme se pomáhat, jak to jen jde"

Často se setkáváte s velmi smutnými osudy dětí. Zároveň jde o problémy, ze kterých nevede snadná cesta ven. Jak náročná je práce sociálního pedagoga pro vás osobně?

Zemková: První rok byl pro mě extrémně náročný. Dokud o problémech jen čtete nebo o nich posloucháte, máte odstup. Slyšíte o těžkých podmínkách, ve kterých děti vyrůstají, soucítíte s nimi, ale nedotýká se vás to fyzicky.

Najednou ale stojíte v ubytovně, kde v jedné malé místnosti bydlí pět lidí. Celá rodina spí na jedné manželské posteli, v místnosti je zima. Majitelé ubytoven šetří a vypínají teplou vodu, někdy i topení. A vy si najednou říkáte: Jak můžeme dovolit, aby děti žily na ubytovnách? Kde nastala chyba, že je vůbec možné, aby takto děti žily? Proč není pomoc pro děti celistvější, víc strukturovaná? Cítíte zároveň frustraci i bezmoc.

Bikárová: U rodičů si někdy řeknete, že si za svou situaci mohli do určité míry sami. I když i oni často vyrůstali ve velmi těžkých podmínkách. Děti za to ale rozhodně nemůžou. Snažíme se jim pomáhat, jak jen to jde. Ulevit jim od tíhy, kterou nesou už od malička. Ony si to často ani neuvědomují, protože v takových podmínkách vyrůstají od narození. Ale ve vzdělávání se to silně projevuje.

Zemková: Hodně nám pomáhá, že na tyto situace nejsme samy, pracujeme v tandemu. I v terénu se člověk cítí bezpečněji, kdyby se něco stalo. Chodíme za rodinami i na opravdu hrozná místa. Na místa, kam by člověk sám raději nešel, protože to prostě není bezpečné. Je ale důležité říct, že většinou se nesetkáváme s negativní reakcí a s rodinami se nám daří dobře spolupracovat.

Bikárová: V Brně chodíme často na poměrně "slavné" ubytovny jako Jarní, Šámalova, Pohoda, Kuncovka (známá z nedávného dokumentárního filmu Dům bez východu pozn. red.). Nejde ale jen o ubytovny, jednotlivé byty v "brněnském Bronxu" často fungují podobně. Jsou ve velmi špatném stavu, vybydlené, a přitom za ně rodiny platí klidně 30 tisíc měsíčně.

Rodiny v takových podmínkách se často stěhují a škola snadno ztrácí kontakt a přehled. Zažili jsme případ, kdy maminka po dvou letech musela odejít z azylového domu a s dětmi pak stála na ulici se všemi svými věcmi v pytlích na odpadky.

Co může škola udělat pro to, aby dětem nahradila stabilní prostředí, které jim doma chybí?

Bikárová: Snažíme se ve škole vytvářet hezké a podnětné prostředí, aby se tu děti cítily dobře. Co se děje doma, ovlivnit většinou nemůžeme. Můžeme se snažit pomoct i rodičům, ale mnozí z nich jsou chycení v pasti chudoby.

Děti můžeme motivovat a nabídnout jim zázemí, díky kterému budou mít šanci mít se v dospělosti lépe než jejich rodiče. Ve škole se jim snažíme zajistit i nejzákladnější potřeby jako jídlo. Do družiny získáváme potraviny z potravinové banky. Když něco zbude, dávají družinářky dětem jídlo i domů. 

Jak probíhá vaše spolupráce s učiteli?

Bikárová: Učím na univerzitě romologii, takže mohu učitelům nabídnout vhled do rozdílů mezi romštinou a češtinou. Například romština nezná střední rod ani obecně nadřazené pojmy, což může ovlivnit způsob, jakým děti přemýšlejí nebo formulují věty. Pořádám pro učitele semináře o specifikách romštiny a o tom, jak se lépe připravit na výuku romských dětí.

Zemková: Oproti učitelům máme výhodu v tom, že se vyznáme v nabídce neziskových služeb v okolí. Známe prostředí sociálních služeb a víme, jaké problémy lidé v nouzi nejčastěji řeší. Po třídních schůzkách za námi často přijdou učitelé s tím, že se například dozvěděli, že maminka dítěte přišla o práci, nemá peníze a neví, jak zaplatí nájem. V takovém případě můžeme rychle zareagovat a rodinu nasměrovat na vhodnou neziskovou organizaci nebo jiný typ podpory.

Děti také často nemají kde trávit volný čas. Zároveň nechceme, aby jen tak bloudily po ulicích. Učitel za námi přijde třeba s tím, že by dítě rádo chodilo na karate. A my je dokážeme nasměrovat k dalším organizacím, které podobné věci zajišťují. Děti tak podpoříme. Nevím, jestli by něco takového učitelé zvládali zajišťovat bez sociálních pedagogů. Nemají na to čas, informace ani vhled.

Jak by podle vás vypadalo ideální nastavení škol a fungování sociálních pracovníků v Česku, aby se opravdu dařilo i znevýhodněním dětem?

Bikarová: Myslím, že na školách, kde je větší počet znevýhodněných dětí z různorodých prostředí, jsou sociální pedagogové opravdu potřeba. 

Bylo by vhodné, kdybychom měli větší pravomoci, ne nepodobné OSPODu, který může v nutných případech zasáhnout. Někdy stačí primární prevence, jindy je ale na rodiny potřeba přitlačit. V tom můžeme OSPODům ulevit.

Pohybujeme se přímo v místní komunitě a víme, kdo je čí bratranec, kdo se kam odstěhoval. Informace, které OSPOD zjišťuje měsíce, my víme za hodinu. Zároveň nás nemůže třeba tatínek žáka přesvědčit, že neprodává drogy, protože víme, že prodává. Jsme si bližší, nedělí nás bariéra úřadů a formulářů.