V parku se hemží několik skupinek malých školáků. Běhají od jednoho stromu k druhému s papírem v ruce a hledají správné odpovědi na otázky z přírodovědy. "Paní učitelko, pomůžete nám?" volá jeden z žáků k lavičce, z níž dění v zarostlém svahu pozorují tři učitelky.

Byť se spolu celou dobu baví, zatímco třetí telefonuje, po dotazu reportéra deníku Aktuálně.cz mluvit přestávají. "Nejsem odtud, nic o tom nevím," reaguje první. "Já jsem mladá, já to nezažila," říká druhá. To je to jediné, co odpověděly na otázku, jestli ví něco bližšího k masakru, který se přesně před osmdesáti roky stal jen kousek vedle parku.

Na přelomu května a června 1945 se v místních kasárnech a lágrech v blízkém okolí shromáždily tisícovky zdejších původních obyvatel, tedy sudetských Němců. Minimálně osm set jich pak Češi povraždili na nejrůznějších místech.

I protože už dragounská kasárna, místo masakru, devět let nestojí a zbyla po nich jen prázdná louka, kroky reportéra deníku Aktuálně.cz vedou do jednoho z bytů v malých panelácích na okraji Postoloprt. "Sice obědváme, ale pojďte nahoru," ozve se příjemný ženský hlas po stisknutí zvonku se jménem Urbanovi.

"Tatínek nechtěl jít, ale maminka ho do kasáren ve strachu poslala" 

I když právě dvaaosmdesátiletý muž sedí v kuchyni u plného talíře, rychle vstává a u dveří vítá novinářskou návštěvu. "To nevadí, ptejte se, já mu to pak ohřeju," otáčí jeho manželka křeslo v obývacím pokoji a Walter Urban se ve vzpomínkách vrací na konec války. 

"Maminka i otec se tady v Postoloprtech narodili, po svatbě si pak od Hanzlíka koupili baráček. Proto jsme tady zůstali, jinak bychom šli do Německa za tatínkovou rodinou," přibližuje Walter, dlouholetý šéf místních myslivců, jak se začala rodit velká tragédie jejich rodu.

Jeho otec Franz Urban se v Postoloprtech živil jako pokrývač, později pracoval v místním pivovaru, který je dodnes jednou z dominant města, byť chátrajících. Zlom přišel na konci května 1945. "Po ulici šel člověk a vybubnovával, že všichni Němci musí do kasáren," vypráví Walter Urban v mohutném křesle a na jeho očích je znát, že ani po osmdesáti letech to pro něj není uzavřená historie. 

I když otec nechtěl jít, matka se prý obávala toho, že bude potrestán, když neposlechne, a přemluvila jej, aby do kasáren, s nimiž měl jejich domek společný plot, zašel. To bylo naposledy, co Walter se svým bratrem tatínka viděli. "Nahnali je do dragounské jízdárny, tam byli pět dnů a pak je zastřelili," ví Urban.

Pozdější exhumace objevily 763 lidských ostatků. "To těžko, obětí bylo daleko víc," má jasno Walter. Podle řady výzkumů a odhadů vojáci Československé armády a další česky mluvící vrazi mohli na několika místech v Postoloprtech a jejich nejbližším okolí zabít kolem dvou a půl tisíce Němců.

K vraždám docházelo i v prostoru bažantnice za městem, kde Češi zřídili jeden z lágrů, kam nahnali sudetské Němce nebo prostě ty, kdo se jim znelíbili.

V něm se na pár dnů ocitl i Walter Urban se svým bratrem a maminkou. Když se mohli po dvou týdnech vrátit do svého domku, za jehož zdmi se mezitím odehrál těžko představitelný masakr označovaný historiky za největší evropskou genocidu před Srebrenicí, čekal je šok.

Uvnitř se mezitím podle Urbana zabydlely Hanzlíkovy děti. Tedy potomci toho člověka, od něhož si Urbanovi domek koupili. Zesláblé mamince prý pomohl jeden ze sousedů, který nevítané hosty ze stavení vyhnal a čerstvá vdova se dvěma malými chlapci se mohla vrátit do svého domova.

Tchán znal historii, ale nesepsal ji. Nechtěl se kompromitovat

"Byl to masakr, který se neměl stát," dává se do řeči s reportérem deníku Aktuálně.cz starší muž. Po chodníku tlačí do kopce kolo, na jehož řídítkách visí taška s obědovým ešusem.

Popisuje, že do Postoloprt přišel jako mladý muž na dvouletou základní vojenskou službu, kterou si odsloužil v oněch dnes už neexistujících dragounských kasárnech, a pak si tu i našel manželku, s níž založil rodinu a už zůstal napořád.

"Můj tchán o tom čas od času vyprávěl, tak mu chlapi v hospodě říkali, ať to všechno sepíše, když si to tak dobře pamatuje. Jenže to on neudělal, nechtěl se tady kompromitovat," loučí se muž s tím, že veřejně se tu o masakru Němců v české režii nikdy moc nemluvilo.

Což vlastně platí dodnes, jak potvrzuje krátký rozhovor s dalším důchodcem nasedajícím do červeného auta jen pár desítek metrů od míst, kde stála kasárna.

"Jaké trauma?" tváří se, že nechápe novinářskou otázku. "Nechte to spát!" odmítá jakýkoliv další hovor o masakru.

"Je to ostuda. Místní se stydí za svou historii," pokyvuje hlavou osmnáctiletý student Jakub Gora. Na místní základní škole se prý na prvním ani druhém stupni o masakru nic nedozvěděl. To se změnilo až ve chvíli, kdy si na Wikipedii začal hledat odkazy související s Postoloprty a tehdy zjistil, co se v kasárnech stalo.

Nicméně Jakub Vavrica, zástupce ředitelky místní základky namítá, že díky partnerskému projektu s německou školou se žáci devátých tříd každý rok v červnu během společných dnů s krvavou historií seznamují.

"Nechceme, aby nevěděli, co v jejich městě probíhalo," vysvětluje. A potvrzuje to, že řada dětí do té doby nemá o masakru tušení.

"Já sám jsem se o tom dozvěděl až v roce 2011, když jsem sem nastoupil. To přitom pocházím jen kousek odtud - z Loun," svěřuje se Vavrica ve své kanceláři.

Zatímco Postoloprty byly do roku 1945 součástí Sudet, deset kilometrů vzdálené Louny už patřily do protektorátu. I přesto v Postoloprtech zůstala řada Čechů, kteří žili ve městě společně s Němci. 

Bytovky v místech masakru

Dragounská kasárna už dnes nestojí. Jejich majitelka a současná postoloprtská radní Hana Elsnicová je nechala v roce 2016 zbourat. Poslední objekt, který stavbu s dramatickým osudem dodnes připomíná, je malá elektrická rozvodna.

Původně se sice mluvilo o tom, že na volném prostranství zarůstajícím trávou a plevelem má vzniknout domov pro seniory, ten ale nakonec vyrostl přímo v historickém centru města. Teď se zase řeší to, že firma Elsnicové, jíž plocha prošpikovaná bolestí a krví stále patří, by v budoucnu chtěla na prázdné louce postavit několik obytných domů.

"Upřímně, neznám moc lidí, kteří by se na místě s tak strašnou historií chtěli zabydlet," ušklíbne se mladý muž, který na zarostlém poli v červnovém odpoledni venčí psa. 

Podle Zdeňka Pištory (nezávislý), starosty Postoloprt, firma aktuálně čeká na stavební povolení a další důležité dokumenty, aby mohla zahájit stavbu domů.

"Od stavebního povolení to zabere zhruba pět roků," počítá sama Elsnicová dobu, než vyrostou nové obytné domy. Sama neplánuje, že by na revitalizovaném místě vzniklo pamětní místo nebo alespoň deska, která by připomínala zdejší masakr.

"To není o tabulce, víte? My, co tady bydlíme, to prožíváme úplně jinak. Možná jsem jediná, která k desce na hřbitov chodí zapálit svíčku," tvrdí Elsnicová.

Jenže řadě lidí to, jakým způsobem si Postoloprty poválečné řádění (ne)připomínají, vadí. Jako například jeden z místních podnikatelů. I to, že nechce, aby jeho jméno zaznělo veřejně a promlouvá jen anonymně, dokresluje křehkost situace.

"Město by se s tou minulostí mělo vyrovnat a udělat památník, kde bude jasně řečeno, co se tu stalo. Na té hřbitovní desce ani není napsané, koho připomíná," myslí si.

Zabili mu otce, dostal aktovku

Právě tabulka na stěně hřbitova je jediným místem přímo ve městě, kde se dá na dodnes těžko uvěřitelnou tragédii vzpomenout. "Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945", píše se na desce česky a německy, aniž by uvedla jména obětí či nějak konkretizovala, co se tehdy ve městě stalo.

"Letošní výročí jsme si zvlášť nepřipomínali, uctíváme konec války a v rámci něj všechny její oběti," nabízí starosta Zdeněk Pištora odpověď, proč město na poválečné běsnění Čechů a jejich oběti nevzpomíná. Podle něj spolu všechny události souvisí a připomínat si jednu zvlášť mu nedává smysl.

A podobně to má i vedení celého Ústeckého kraje, ve kterém Postoloprty leží. "Obvykle nepořádáme a neorganizujeme pietní akty, představitelé kraje se jich zúčastňují na pozvání. V tomto případě nikdo z vedení kraje pozvání nedostal," reaguje Magdalena Fraňková, mluvčí ústeckého hejtmanství.

Deník Aktuálně.cz chtěl vědět, jak se k letošnímu 80. výročí masakru postavili členové české vlády, kteří se poklonili na řadě piet souvisejících s událostmi května a června 1945. Zřejmě nijak. Mluvčí kabinetu Lucie Ješátková totiž nechala dotaz bez odpovědi.

A tak jedním z mála míst, kde se krvavá historie Postoloprt dodnes zhmotňuje v plné síle, je malý panelákový byt manželů Urbanových. Třeba ve chvíli, kdy dvaaosmdesátiletý Walter vzpomíná, jak jej po pár týdnech vojenské služby odveleli od západních hranic, když velitelé zjistili, jakou má minulost. Nebo když vzpomíná na to, jak se po něm někteří učitelé "vozili" kvůli jeho jménu.

Na otázku, jestli se Urbanovým někdo za brutální vraždu otce omluvil, Walter pohotově odpovídá: "Když jsem byl malý, zaklepali u nás lidi z národního výboru a dali mi školní aktovku." To bylo jediné gesto, kterého se mu dostalo.

I tento rodinný osud a zbytky domku v postoloprtské Armádní ulici připomínají, že Česku zbývá ještě dlouhá cesta. A byť je osmdesát let hodně dlouhá doba, návštěva Postoloprt připomíná, že ani po tolika letech se rány nezavřely. 

Tady se před 80 lety vraždilo a pohřbívalo do mělkých hromadných hrobů. Místa, která si pamatují postoloprtský masakr (27. 6. 2025)