Jméno teoretického fyzika Roberta Oppenheimera, řídícího od roku 1942 v tajné laboratoři v novomexickém Los Alamos vývoj první jaderné zbraně, se znovu začalo více skloňovat před dvěma lety, a to díky Oscary ověnčenému životopisnému snímku Christophera Nolana. O rok dříve, kdy ruská vojska vtrhla na území Ukrajiny, dokončil svoji novou hru Projekt Manhattan i italský dramatik s mezinárodním renomé Stefano Massini.

Z širokého výčtu jeho tvorby se domácí scény dosud chopily jen čtyř textů. Nejúspěšnější z nich, hra Dynastie - Lehman Brothers v režii Michala Dočekala se ale v Huse na Provázku reprízuje už osmou sezonu. Massini v ní jako ve svých dalších titulech vychází z historických reálií, které dovedně splétá s vlastní fantazií. Prostřednictvím témat z minulosti se ale nezříká aktuálního komentáře.

Freska o kapitalismu likvidujícím vlastní proroky

Obdobně jako v Projektu Manhattan, u nás poprvé uvedeném loni v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, do něhož vnáší Massini otázku morální odpovědnosti za lidské poznání, je i Dynastie - Lehman Brothers freskou o amorálním kapitalismu likvidujícím vlastní proroky. V textech není určen přesný počet postav. Zdánlivě roztříštěnou plochu úlomků replik a komentářů, které se navíc co chvíli opakují, pojí přísný vnitřní rytmus. Inscenátoři se mohou rozhodnout, kolika hercům repliky rozdělí, musí ale důsledně dbát na jejich souhru a inscenaci příliš nezatěžovat druhotným výkladem, neboť závazné je sdělení a jeho forma. Toho všeho si jsou inscenátoři v čele s režisérem Michalem Langem a dramaturgyní Lenkou Veverkovou dobře vědomi.

Kromě Oppenheimera, vcházejícího na scénu coby ústředního činitele až po přestávce, a dalších jmenovitě představených vědců zkoumajících chování atomového jádra provázejí na Palmovce vyprávění tři ženské figury (Lucie Michálková, Kateřina Hrdinová a nejvýraznější z nich Martina Frejová Krátká). V elegantních zelených kostýmcích barvy uranového skla s načesanými loknami à la 40. léta 20. století vyhlíží jako sekretářky výzkumníků. Ve skutečnosti iniciují scénické dění, aranžují jednající mužské postavy či s nimi vstupují v převleku do krátkého dialogu. Připomínají neutrony ostřelující těžké atomové jádro, jehož následkem je štěpná jaderná reakce. O ní přeci všem zúčastněným figurám jde.

Klan vědeckých kapacit, vesměs maďarských Židů, kteří uprchli z Evropy před demagogickým Lakýrníkem, jak ve hře označují Adolfa Hitlera, je naopak zpodoben jako více méně konvenční, ničím nevyčnívající dav pánů v oblecích a kloboucích. Liší se pouze drobnými charakterovými rysy, energií a dikcí. Výrazní jsou zejména Michal Lurie v roli Leó Szilárda a Šimon Holiš představující Paula Erdöse. To, že se jedná o reálné osobnosti, zohledňuje decentní, a přesto pro jevištní tvar významotvorná zadní projekce, kterou stylizoval výtvarník Mirek Kaczmarek - stejně jako kostýmy vypravěček do zelena. Promítané snímky představují archivní fotografie jednotlivých badatelů, pohled na manhattanské mrakodrapy, Mendělejevovu tabulku chemických prvků, fyzikální rovnice a další výjevy vytvořené na základě dobových snímků s pomocí AI.

Vypravěčky jako neutrony ostřelující jádro

Zdaleka nejintenzivnějším je závěrečný obraz kontemplativního smíření, vycházející z Massiniho připodobnění otce atomové bomby, jak bývá Robert Oppenheimer vnímán, k starozákonnímu prorokovi Jeremiášovi. V dramatu to není zdaleka první biblický příměr. Kromě fyzikální terminologie se v něm operuje i s pojmy z judaismu, používají se citáty v maďarštině a jidiš. Stejně jako Jeremiáš ukamenovaný soukmenovci za šíření boží pravdy hledá v dobré víře fyzik Oppenheimer podstatu jádra, čímž nepřímo způsobí jadernou katastrofu.

V inscenaci se ale atomový hřib slévá s představou stromu poznání z rajské zahrady, jak jej líčí kniha Genesis. Všichni přítomní se na znamení smíření choulí pod jeho korunami a fluorescenční zeleň, nejdříve anoncující přítomnost uranu, se symbolicky přetváří v barvu naděje, života a obnovy, jak ji vnímá křesťanská tradice.

Postavu Roberta Oppenheimera na Palmovce modeluje s patřičným klidem a rozvahou Jan Teplý. Mohla by to být dost možná další z jeho parádních rolí, které během svého zdejšího letitého angažmá nastudoval. Herec se tentokrát záměrně upozadil vůči celku, nevyčnívá, nestrhává na sebe zbytečnou pozornost a tlumeným, přesto charismatickým jednáním obětavě přispívá koncepci.

Projekt Manhattan v Divadle pod Palmovkou reprezentuje při současné geopolitice smysluplný dramaturgický krok. Komplikovanou formu textu tlumočí srozumitelně a s jasným vědomím soudobých scénických postupů. Výsledkem je čistý, úderný a v závěru i hloubavý tvar.