"Je rozdíl, když musím zvíře utratit, protože už trpí nevyléčitelnou bolestí - tehdy je eutanazie vysvobozením. Mnohem horší je, když odejde zbytečně. Třeba proto, že majitel přišel pozdě nebo kvůli financím odmítl léčbu," popisuje zvěrolékařka.

Každá ztráta je podle ní těžká, ať už jde o komplikaci anestezie, nebo nečekané selhání. "Po takové chvíli si potřebuju dát pauzu, chvíli klidu… a nejlépe kousek čokolády, než dokážu s úsměvem ošetřit další zvíře," přiznala. 

Málokdo tuší, že život veterináře není jen o pacientech, ale i o velkém psychickém tlaku. "Mám za sebou syndrom vyhoření a dlouhou psychoterapii. Rozhodně se za to nestydím. Člověk by nikdy neměl váhat požádat o pomoc," říká Martina.

Dnes si více hlídá své hranice. Naučila se říkat ne, věnovat se malování koček i fotografování zvířat v zoo. "To je pro mě ta pravá forma relaxace," dodala veterinářka. 

Slzy, objetí i agrese

Nejtěžší chvíle nastávají, když je třeba majitelům sdělit, že jejich mazlíček umírá. Mnozí potřebují obejmout, slyšet pár hezkých slov. Jelikož sama přišla o pár svých koček, dokáže si živě představit jejich ohromnou bolest, která vám rve srdce z těla. Bohužel se ale někdy smutek změní v agresi.

"Jednou jeden majitel dostal záchvat paniky, vypadal, že mi v ordinaci udělá kůlničku na dříví. V tu chvíli jsem byla spíš krizový intervent než veterinář," vzpomíná. Podle studií až polovina veterinářů trpí syndromem vyhoření a každý sedmý přiznal sebevražedné myšlenky. To je bohužel realita, o které se málo mluví. Lidé si často myslí, že veterináři u těžkých případů neprožívají emoce, ale opak je pravdou.

Zvířecí psychologie 

Velkým trendem se v posledních letech stal i zvířecí psycholog. Nejen lidi mají svého odborníka přes duševní zdraví, ale i naši čtyřnozí miláčci si mohou zajít na terapii. Martina se tomu sama věnuje a přijde jí to velmi užitečné, byť si může někdo klepat na čelo. Jen varuje, abyste nenaletěli podvodníkům.

"Problém je, že se tím označuje spousta lidí bez znalostí. Nedávno se ke mně dostal pes, který se bál vyjít ven. Samozvaný ‚odborník‘ majitelům poradil, aby psa krmili jen tehdy, když půjde ven, a ještě ho násilím táhli. Výsledek? Pes se při slově ‚jdeme ven‘ schovával pod postel a přestal jíst," přiznala lékařka.

Práce veterináře není jen o medicíně. Je to i o lidských emocích, empatii a schopnosti nést tíhu těžkých rozhodnutí. "Na co nás nikdo nepřipraví, je role psychologa - nejen pro zvířata, ale hlavně pro jejich majitele. A přesto ji hrajeme každý den," uzavírá své vyprávění.

Mohlo by vás zajímat
VIDEO: Veterinář: Kapra nechte zabít u kádě, ve vaně ho týráte. Návrat do řeky nepřežije (21. 12. 2019)