Bylo mu dvaaosmdesát let, když v předmluvě ke své autobiografii napsal: "Za vyprávění mně v podstatě stojí jen ty události mého života, při nichž vnikal nepomíjející svět do pomíjivého. Proto hovořím hlavně o vnitřních zážitcích. K nim patří mé sny a imaginace… Jiné vzpomínky, cesty, lidé i prostředí vedle vnitřních událostí vybledli… Vnější okolnosti nemohou nahradit vnitřní." Tato slova jasně prozrazují, jaký byl Jung introvert (ostatně sám tenhle termín zavedl). Toulat se hluboko v labyrintu duše, a nejen té své, se stalo jeho údělem. 

Byl neuvěřitelně sečtělý a jeho encyklopedické znalosti sahaly od medicíny, psychiatrie přes mytologii, náboženství a filozofii až k alchymii a ezoterice. Vyjma své mateřštiny mluvil plynně anglicky, francouzsky, latinsky a řecky. Ale nebyl systematik - své myšlenky často nezvládal uspořádat tak, aby byly srozumitelné i pro okolí, a byl si toho vědom: "Mé knihy nikdo nečte, ačkoli se tak usilovně snažím, aby mi lidé porozuměli," posteskl si kdysi.

Posměch jako objevitelská daň

Jung byl individualista, ale nikoli egoista. Ve svých Sebraných spisech napsal: "Cítím, že ten, kdo jde svou vlastní cestou, je povinen informovat společnost o tom, co na své objevitelské cestě nachází." Možná i proto říkal nahlas věci, za které sklízel kritiku, nebo dokonce výsměch - zvláště v momentech, kdy opouštěl přísně vědecké pole a věnoval pozornost alchymii, východním naukám či ezoterice. Za svá provokativní tvrzení byl pak nejednou posměšně označen za šarlatána hledajícího kámen mudrců. Opovržení ortodoxních vědců mu však příliš nevadilo: "Být normální, je vytouženým cílem neúspěšných," říkával. Přestože Jung sám sebe považoval za vědce, dopřával sluchu nejen rozumu, ale také intuici. Snad za to mohly i geny, které zdědil.

Dědeček Carl Jung byl lékařem, později rektorem Basilejské univerzity a zároveň velmistrem tajemstvím opředené lóže svobodných zednářů. (Nepotvrzená legenda dokonce praví, že byl nepřiznaným synem básníka Johanna Wolfganga Goetha.) Druhý dědeček z matčiny strany, Samuel Preisswerk, byl lehce výstřední teolog. Jeden z prvních zastánců sionismu, který se zajímal o okultismus, měl vize a údajně hovořil s mrtvými. I Carlův otec Paul byl duchovní, protestanský venkovský pastor.

Měl jsem svůj tajný svět

Jung vyrůstal na konci 19. století ve švýcarském Kleinhüningenu u Basileje. Až do svých devíti let, kdy se mu narodila sestra Gertrud, byl jedináček. Jako citlivé, samotářské dítě s velkou fantazií nebyl mezi spolužáky příliš oblíbený. "Zůstával jsem sám se svými myšlenkami. To jsem měl vlastně nejraději. Sám jsem si hrál, snil si nebo se procházel sám po lese a měl jsem svůj vlastní tajný svět," píše ve své autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky. Otec, ačkoli byl farář, prožíval v době Carlova dětství krizi víry, a na syna tak působil poněkud nepřesvědčivě.

Matka Emilie neměla se svým manželem příliš dobrý vztah. Jung vzpomíná, že doma vládla "nedýchatelná" atmosféra. I proto se Carl stále víc uzavíral do sebe a snil o ideálním světě, kde by si na skále uprostřed jezera postavil hrad s věží. To ještě netušil, že si tohle přání jednou skutečně splní a na břehu Curyšského jezera vybuduje věž, kterou postupnými přístavbami promění ve svůj osobní ráj. V jedné z místností, kam může vstupovat jen on, pak napíše svá nejvýznamnější psychologická díla. "V Bollingenu jsem uprostřed svého pravého života, jsem tu nejvíce sám sebou," přiznává později. 

Mýty a sny pod mikroskopem

Ačkoli Jungovi předpokládali, že se syn stane církevním hodnostářem, Carl si vybral jinou cestu. Začal studovat přírodní vědy a medicínu na Basilejské univerzitě. V jedenadvaceti letech mu pak předčasně zemřel otec. S dogmatickým knězem si ale Carl nikdy moc nerozuměl, a tak mu nešťastná událost paradoxně přinesla spíše úlevu: "Dostal jsem najednou ohromnou chuť do života. Věděl jsem, co chci, a šel jsem si za tím. Také jsem začal být o poznání přístupnější a sdílnější," napsal ve své autobiografii.

Stal se členem spolku švýcarských studentů Zofingia, na jehož přednáškách se nebál kritizovat strnulý vědecký materialismus a odvážně prohlašoval, že "duši, ačkoli je nehmotná a existuje mimo prostor a čas, by mělo být možné vnímat při empirickém bádání pomocí výzkumu hypnózy, náměsíčnosti a médijní komunikace".

Definitivně se rozhodl specializovat se na psychiatrii. Ta v té době ale nebyla příliš respektovaným oborem, a Jung se tak v očích svého okolí znovu stal někým "na okraji". Nastoupil na psychiatrickou kliniku v Burghölzli jako asistent Eugena Bleulera (tvůrce pojmu schizofrenie), brzy se stal jeho zástupcem a začal přednášet na Curyšské univerzitě. Studoval sny, přeludy a halucinace pacientů a nacházel v nich podobnosti s mýty.

Výzkum spojený s asociačním testem mu pak přinesl respekt v odborných kruzích a přátelství se Sigmundem Freudem. Když totiž v roce 1906 vydal knihu Studie ke slovním asociacím, poslal jeden výtisk právě slavnému zakladateli psychoanalýzy. A ten byl jeho prací nadšen.

Freud - nebezpečný přítel

Poprvé se potkali v březnu roku 1907, kdy Jung Freuda navštívil ve Vídni. Údajně jeden druhého natolik zaujal, že spolu mluvili nepřetržitě třináct hodin. Freud byl fascinován Jungovým intelektem i zaujetím pro věc a záhy ho začal považovat za svého nástupce v čele psychoanalytického hnutí. Označil ho za "syna a dědice" a Jung v něm na oplátku získal odvážnou mužskou autoritu, kterou ve vlastním otci nikdy nenašel.

Problém nastal ve chvíli, kdy Jungovi přestal omezený freudovský přístup, který za veškerými neurózami viděl sexuální příčinu, stačit. Zaměřil se výzkum mytologických symbolů ve snech, z nichž usoudil na existenci určité vrstvy lidské duše, která zahrnuje "duchovní zkušenosti celého lidstva", a nazval ji kolektivním nevědomím. Takové teorie ovšem Freud, který ze svých myšlenek rád činil nedotknutelné pravdy, kategoricky odmítal: "Neodchyluj se ode mne příliš daleko, když jsi mi přece tak blízko. Pokud to totiž uděláš, můžeš nás tím jednoho dne poštvat proti sobě. Ke kolegům, kteří mi kladou odpor, se mám ve zvyku chovat stejně, jako bych se choval ke vzpurným pacientům," vyhrožoval Jungovi v jednom z dopisů.

Ten ale odpověděl: "Když je vejce chytřejší než slepice, bývá to velmi riskantní podnik. Přesto musí to, co je uvnitř, sebrat odvahu a vylíhnout se." Rozpory obou vzdělanců vyvrcholily začátkem roku 1913. Jung se vzdal přednášek na Curyšské univerzitě a rok nato i funkce prezidenta Psychoanalytické společnosti. Opět se na své cestě ocitl sám. Založil úzký kroužek Psychologického klubu, věnoval se soukromé terapeutické praxi a zdokonaloval svoji techniku komunikace s nevědomím. 

Musel se ale také vyrovnávat s duševní poruchou, která u něj vypukla. Trpěl stavy dezorientace hraničící s psychózou. A všechny své pocity si jako správný psychiatr pečlivě zaznamenával do černých sešitů, jejichž obsah později přepsal švabachem do tzv. Červené knihy a také sám ilustroval. V hlavě slyšel hlasy, mluvil s imaginárními bytostmi a míval děsivé sny - v jednom z nich se mu například pravidelně opakovala vize severní Evropy zalité mořem krve. Psal se rok 1913, a tak se nabízí interpretace, že Jung měl předtuchu první světové války, s jejímž koncem po pěti letech odezněla i jeho nemoc.

Dobré manželství s nevěrou

Po celou dobu, kdy Jung bojoval s nervovým zhroucením, mu po boku stála elegantní a kultivovaná Emma Rauschenbachová, dcera bohatého průmyslníka, se kterou žil od roku 1903 a měl s ní pět dětí. Ale jejich vztah nebyl zdaleka jen idylický. Svou manželku podle všeho miloval a také ji podporoval (vedle něj se stala analytičkou a lektorkou), ale důvěrných přítelkyní se vzdát nemínil. Freudovi v jednom z dopisů píše, že "předpokladem dobrého manželství zřejmě je výsada být nevěrný".

Zastával názor, že vyjma ženy, která vytváří domov a vychovává děti, je pro muže potřebná i inspirativní duchovní společnice. Jako charismatický vědec měl Jung kolem sebe řadu obdivovatelek, které toužily přiučit se technikám analytické psychologie (v curyšských kuloárech se jim škodolibě přezdívalo Jungfrauen - panny nebo také Jungovy ženy).

Jednou z nich od roku 1910 byla i Antonie Wolfová. Emma o jejich poměru věděla a byla nucena ho tolerovat. Rozvod tehdy nepřipadal v úvahu a Carl svou múzu odmítal opustit. Dokonce trval na tom, že Toni jako jeho spolupracovnice pojede s nimi oběma na Výmarskou konferenci Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Manželé se kvůli tomu několikrát pohádali, ale Emma nakonec z obavy o Carlovo duševní zdraví a ve snaze zachovat rodinu ustoupila.

A nebylo to poprvé. Už za svého působení na klinice v Burghölzli navázal Jung zvláštní intimní vztah se svou první pacientkou Sabinou Spielreinovou, jež byla hospitalizována s diagnózou hysterie. Při terapii vyšlo najevo, že ji jako malou otec bil a že ji vzrušuje ponížení. Ruska židovského původu vystudovala medicínu a později se stala jednou ze zakladatelek dětské psychoanalýzy.

Věž, cesty a smrt na dosah

V roce 1923 Jung zahájil stavbu své vily, vysněné Bollingenské věže. Setkával se tu s mnoha osobnostmi tehdejšího kulturního a vědeckého života, ale především studoval a psal. Pročítal staré filozofické spisy, zabýval se alchymistickým symbolismem, křesťanstvím i jeho heretickými směry. Napsal předmluvu k čínské knize proměn I-ťing, osobně se účastnil objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí a také cestoval - do Afriky, do Ameriky k indiánům Nového Mexika i do Indie.

Po druhé světové válce čelil obvinění z kolaborace s nacismem - ať už kvůli své funkci editora v německém časopise Zentralblatt für Psychotherapie (jedním z editorů byl i bratranec Hermanna Göringa), nebo kvůli některým svým výrokům o Hitlerovi či árijském nevědomí. Ty však působily jako antisemitské jen v důsledku vytržení z kontextu. Jungův skutečný vztah k židovskému etniku dokazuje celá řada jeho židovských přátel a následovníků, stejně jako jeho veřejný odsudek totalitního státu na setkání švýcarských psychoterapeutů v roce 1941.

Tvůrčí a myšlenkově svěží byl Jung až do pozdního věku - navzdory dvěma infarktům, které ho postihly okolo šedesátky. Jeho definitivní konec však přišel až o pětadvacet let později v Küsnachtu. Možná ho ale smrt až tak nezaskočila - údajně mu ji totiž s dostatečným předstihem naznačily sny, jejichž řeči celý život tak rád naslouchal.