Jeho obrazy jsou jako duše na plátně: plné palčivých emocí, barev a tajemství. Přes ně Vincent van Gogh posílal světu vzkazy o sobě i o hledání skryté vyšší pravdy. Byl věčným ahasverem toužícím porozumět smyslu lidského údělu: "Mám ustavičně dojem, že jsem cestujícím, který někam jede, na nějaké místo určení. Když si říkám: toto někde, toto místo neexistuje, zdá se mi to pravdivé a odůvodněné. Ale na konci své životní pouti budu na omylu: potom zjistím, že nejen všechny druhy krásného umění, ale i vše ostatní byly jen sny a že vlastní já neznamenalo vůbec nic," napsal v dopise svému o čtyři roky mladšímu bratrovi Theovi, s nímž si byli velmi blízcí. Právě Theo později seděl u Vincentovy smrtelné postele, přežil ho jen o pouhých šest měsíců a byl pochován vedle něj na hřbitově v Auvers.

Jeden z nejvýznamnějších malířů historie se za svého života nedočkal uznání. "Místo toho, abych se snažil reprodukovat přesně to, co vidím před svýma očima, používám barvy svobodněji, abych se vyjádřil důrazněji," napsal o své tvorbě. Poněkud předběhl dobu, a jak už to bývá, zůstal nepochopen. Slavný začal být až po smrti. Netvořil dlouho, ale za těch zhruba deset let po sobě zanechal asi 990 maleb a něco přes tisíc kreseb. Jako kdyby tušil, že je třeba si pospíšit, že nemá příliš času. Zatímco se dožil prodeje jediného svého obrazu (jeho Červené vinice koupila malířka Anna Boch za 400 franků), dnes jsou lidé ochotni zaplatit za jedno Goghovo dílo i stamiliony korun.

Jméno po mrtvém

Kainovo znamení na něm ulpělo už v okamžiku, kdy ho rodiče pojmenovali po bratrovi, který se narodil přesně rok před ním mrtvý. Otec Theodor byl knězem holandské reformované církve a tři strýčkové obchodovali s uměleckými předměty. Vincent pocházel ze šesti sourozenců a dle slov své sestry už jako dítě působil uzavřeným a vážným dojmem. V šestnácti letech začal pracovat v Haagu pro galerii Goupil & Cie, která ho po čtyřech letech vyslala do Londýna. Dvacetiletý mladík se nastěhoval do penzionu manželů Loyerových a záhy se zamiloval do jejich půvabné dcery Eugenie. Když ji ale o rok později nabídl sňatek, byl odmítnut. Milostný neúspěch ho natolik deprivoval, že se to odrazilo i na jeho práci se zákazníky. Firma ho nejprve přeložila do Paříže, a nakonec v dubnu roku 1876 propustila pro nedostatek motivace.

Odcestoval tedy do přístavního městečka Ramsgate v Anglii, kde na břehu Severního moře působil jako pomocný učitel. Snažil se malovat, ale také ho stále více zajímal duchovní život a náboženství, což vyvrcholilo snahou studovat teologii. Na fakultu teologie na univerzitě v Amsterdamu ani na školu praktického náboženství v Bruselu ho ale nepřijali. Od svého záměru sloužit Bohu však Vincent nehodlal upustit. Přestěhoval se do belgické hornické oblasti Borinage, kde se na nějaký čas stal laickým kazatelem. Žil ve velmi nuzných sociálních podmínkách, sám v dřevěné boudě daleko od rodiny strádal i citově. Právě v těchto měsících mu ale začínalo být jasné, že východisko z temných myšlenek může nalézt v umění. Kreslil skici a nákresy uhlem, ponořil se do studia starého umění a nechal se inspirovat vlámskými mistry 17. století. Jeho obrazy byly tmavé a plné barev země. Zachycovaly život nejchudších dělníků, detailní rysy tváře, ruce a lidské výrazy.

Láska jako katastrofa

Rodiče chování jejich syna znepokojovalo, otec dokonce v jednu chvíli uvažoval, že ho nechá internovat v ústavu pro choromyslné. Nakonec se však Vincent v dubnu 1881 vrátil domů do holandského Ettenu, kde pokračoval v malování. Potkala ho tu i další láska. Zamiloval se do své o sedm let starší sestřenice Kee Vos-Strickerové, čerstvé vdovy s osmiletým synem. Jejich rodiny však případný sňatek neschvalovaly a ani Kee jeho city neopětovala. A tak přestože ji Gogh požádal o ruku, přišlo další nesmlouvavé odmítnutí. Útěchu a radost hledal v tvorbě. Přestěhoval se do Haagu a začal navštěvovat hodiny malování.

Tehdy si také k sobě domů přivedl prostitutku a alkoholičku Christinu Marii Hoornikovou zvanou Sien i s jejími pěti dětmi. Měl v úmyslu zachránit ji před krutým osudem a oženit se s ní, od čehož ho zrazoval jak otec, tak bratr Theo. Goghův ušlechtilý pokus o spasení hříšnice se nakonec nevydařil. Sien se vrátila k prostituci a o několik let později se utopila v řece Scheldt. Vincenta to znovu uvrhlo do depresí, posílených ještě dalším vztahovým fiaskem, tentokrát s o deset let starší sousedkou Margot Begemannovou. Ačkoli si velmi rozuměli a chodili spolu i malovat, rodiny byly zásadně proti jejich vztahu, který skončil Margotiným pokusem o sebevraždu.

Gogh se poté přestěhoval se do Neunenu, kde se věnoval hlavně malbě venkovských motivů - v roce 1885 vzniklo jeho první velké dílo Jedlíci brambor. V Antverpách se zapsal na Akademii výtvarných umění, avšak jeho práci učitelé odmítali. Měl velmi málo peněz, téměř nejedl, často popíjel absint a musel se léčit na syfilidu.

Paříž, kouzlo jihu a krvavé ucho

V roce 1886 se nastěhoval k Theovi do Paříže. Bratr ho finančně i psychicky podporoval od chvíle, kdy se Vincent rozhodl, že bude malířem. Respektoval jeho silný a bolestný vztah k umění stejně jako jeho vášeň pro náboženství a duchovní otázky. V metropoli nad Seinou se Gogh seznámil s Edgarem Degasem, Henrim de Toulouse-Lautrecem nebo Paulem Gauguinem. Objevil francouzský impresionismus - oceňoval, jak používá barvy a světlo, ale kritizoval "nedostatek sociálního cítění".

Učarovala mu technika pointilismu, která výrazně poznamenala jeho výtvarný rukopis, a také si oblíbil japonské grafické listy. V Evropě tehdy módní umění Východu mělo pro něj zvláštní přitažlivost: tvrdil, že zobrazuje přírodu hlubším způsobem než klasické západní malířství, a vybudoval rozsáhlou sbírku japonských tisků. V obchodě, kde je prodávali, poblíž jeho bytu na Montmartru, strávil spoustu času. Sám také vytvořil mnoho japonérií. Jeho díla byla v té době náhle zářivější a atmosféra na nich méně tíživá.

V únoru roku 1888 se přestěhoval do Arles na jihu Francie. Vyzdobil si zde svůj "žlutý domek" symbolizující sluneční svit a namaloval sérii známých kreseb se slunečnicemi. Velké žluté květy, v nichž spatřoval "něco mně vlastního", byly jeho oblíbeným námětem. Chtěl si s nimi dokonce dekorovat celý ateliér. Fascinován zdejší krajinou snil o založení nové umělecké skupiny.

V říjnu téhož roku za ním přijel Paul Gauguin. Za dva měsíce ale jejich setkání skončilo ostrou hádkou. Vincent poté svého přítele ohrožoval břitvou, s níž si nakonec sám uřízl ušní lalůček. Sebedestruktivním gestem jako by se trestal za agresivní výpad proti Gauguinovi, nebo možná jen nemohl snést emocionální zmatek způsobený ztrátou přítele. Potom ucho omyl, zabalil do novin a daroval Rachel, prostitutce v nedalekém nevěstinci. Krátce nato namaloval slavný autoportrét, na němž se zachytil s ovázanou hlavou.

Už aby to bylo za mnou  

V únoru 1889 byl Vincent van Gogh přijat do nemocnice kvůli halucinacím a v květnu se dobrovolně nechal hospitalizovat v psychiatrické léčebně v St. Rémy. Zápasil s neustálým napětím a nepokojem, snažil se překonat vlastní zlomenou osobnost. Hodně maloval v plenéru a do obrazů promítal všechny své vnitřní běsy a touhy. Bolest, smutek a tíha, ale i tajemná krása a vzdálená naděje se zrcadlily v každém tahu jeho štětce. Drobné čárky, typické pro jeho umělecký styl, se začaly měnit ve vlny, kruhy a spirály, jako by vše vířilo - asi nejlépe je to vidět na doslova magickém obraze Hvězdná noc.

Vincentův duševní stav se prudce zhoršoval. Svědčí o tom i dopisy, které posílal svým přátelům, ale zejména bratrovi, v nichž popisoval skličující boj s vlastní psychikou. "Přál bych si, aby to už bylo všechno za mnou," napsal. Dlouhá období pomatenosti, kdy malíř trpěl sluchovými a zrakovými halucinacemi, se střídala se stavy, kdy si svou nemoc plně uvědomoval. O to víc se cítil bezmocný: "Mezi záchvaty se děsím bolesti a utrpení… vesměs se teď pokouším uzdravit jako člověk, který chtěl spáchat sebevraždu, a když zjistil, že je voda příliš studená, pokusil se dostat znovu na břeh."

Sebevražda nebo omyl?

V prosinci roku 1889 prodělal další ataky depresí, během nichž se pokusil otrávit spolykáním barvy. O tři měsíce později byly jeho obrazy vystaveny v Salonu nezávislých v Paříži a krátce na to se Gogh přestěhoval do Auvers-sur-Oise. Mohl tak být blíž svému bratrovi a také doktoru Paulu Gachetovi, který byl přesvědčený o hodnotě jeho díla a s nímž konzultoval svůj zdravotní stav. Díky podpoře obou mužů získal záblesk nové chuti do života a opět velmi intenzivně maloval - během měsíce vzniklo bezmála 80 obrazů. Přesto se Gogh 27. července v podvečer v polích u Auvers střelil do hrudi revolverem. To je ovšem jen jedna z hypotéz o malířově smrti, kterou úspěšně šířil i Stoneův román Žízeň po životě.

V roce 2011 přišli britští autoři Steven Naifeh a Gregory White Smith v obsáhlé biografii Van Gogh: The Life s tvrzením, že malíře omylem postřelil opilý mladík z vesnice. Vincent se ho pak historkou o sebevraždě snažil chránit před policií, a to i přesto, že mu šestnáctiletý floutek nikdy neudělal nic dobrého. Smrtelnou kulku bral prý jako osud, který mu umožnil přestat být břemenem pro svého bratra, na němž byl celý život finančně závislý.

Proti sebevraždě svědčí i fakt, že podle lékařské zprávy a balistických expertů výstřel vyšel z větší vzdálenosti od těla a zbraň se nikdy nenašla. S touto verzí pracuje i britsko-polský animovaný film S láskou Vincent (2017). Jisté je ale jen to, že zraněný malíř tehdy ještě došel do svého pokoje v zájezdním hostinci Ravoux, kde se o něj postaral doktor Gachet. Celý další den Gogh ležel v posteli a kouřil dýmku, jako by svému zranění nepřikládal velkou důležitost. Následující noc pak vydechl naposledy před zraky svého narychlo přivolaného bratra Thea. Bylo mu 37 let. Jeho poslední slova prý zněla: "Smutek potrvá navždy."