6 0 0 17.08.2025
"Nikdy jsem neviděla tolik plísně na jednom místě", poznamenala jsem udiveně, když jsem vstoupila do první místnosti. Celý dům se doslova rozpadá po tíhou vlhkosti. Všechno kolem mě je pokryté nejrůznějšími druhy plísně i hub a já si říkám, jak dlouho to tu asi roste?
Procházím temnou chodbou s několika pokoji a nakonec se dostávám do hlavní části domu s velkou kuchyní a hlavní místností. Vypadá to tu, jako malý penzion. Větší část domu jistě sloužila majiteli pro soukromé účely a v přízemí pak ubytovával lidi. Měli tu samostatný vchod a kuchyň byla uzpůsobená pro velké vaření. Celková propozice domu sice moc smysl nedává, ale byznys je byznys. Nějak to tu prostě fungovalo.
Nejvíce mě zaujala hlavní místnost s krbem a monumentálním lustrem, který se už odporoučel na stůl pod ním. Bohatě vyřezávané skříně ukrývají plesnivé knihy v nádherné vazbě a mě napadá, jak staré asi tak musí být. V patře pak nacházím jídelní kout a pracovnu plnou LP desek, kazet, fotek, mikrofonů a nahrávacích zařízení a další nejrůznější, mě neznámé techniky. Zaráží mě, proč v části určené pro ubytování má soukromou pracovnu, ale nechám to být. Některé věci prostě smysl nedávají.
Vstupní hala pak dům dělí na dvě části, ale mě v ní nejvíce zaujme funkční elektroměr s rozsvícenou diodou? Jak je to možné, že zrovna tady funguje elektřina. Je zázrak, že to tu ještě nevyhořelo. Vstupní hala je totiž promáčená jak houba, ze stropu kape voda a na zemi se tak tvoří louže.
Neuvěřitelné. V patře se konečně dostáváme do obytné části majitele. Je tu jeho kuchyň, obývák i šatna plná oblečení. Některé místnosti jsou naprosto netknuté, ale například chodbu i šatnu požírá plíseň. Jak to, že se nerozšířila i do pokojů, které jsou doslova přes zeď? Houby asi nikdy nepochopím. Největší poklady ale skrývá poslední patro. Budhistický pokoj sousedící doslova s muzeem staré elektroniky a jakýmsi alkoholovým zázemím. Pan Olaf podle všeho musel být sběratel a radioamatér. Nemohla jsem se mýlit více.
Poslední místnost v patře pak mimo jiné napověděla, že pan Olaf hodně cestoval, nebo měl spoustu přátel, kteří mu pravidelně posílali pohledy ze zahraničí. Našla jsem jich tu stovky. Některé prázdné, jiné popsané, ale byly ze všech koutů světa. Podivný penzion ve mně zanechává silný dojem a neustále přemýšlím, jak to tu asi fungovalo za provozu, protože nic tu nedává smysl. Co byl pan Olaf zač? Odpověď dostávám až více než rok později.
Pan Olaf rozhodně nebyl žádný radioamatér a ani nevedl penzion. Byl vystudovaným inženýrem pro východní Německo a v 80. letech pracoval v Bukurešti, kde pomáhal budovat telekomunikační síť, která udržovala spojení východního bloku.
Po pádu Berlínské zdi za svou službu obdržel pan Olaf toto sídlo jako dar od Treuhandanstaltu. To byla vládní agentura odpovědná za privatizaci východoněmeckého státního majetku po znovusjednocení. Dům pravděpodobně sloužil jako tajné místo pro setkávání skupiny SED (v té době již bez vlivu). Jednalo se o vládnoucí stranu a elitu bývalé Německé demokratické republiky. Její vláda skončila pádem Berlínské zdi. Jak dlouho se zde členové skupiny scházeli, se neví.
Sídlo je opuštěné zhruba od roku 2015. Pan Olaf zemřel někdy v zimě toho roku. Jeho tělo leželo v domě čtyři týdny, než si soused všiml, že ho dlouho neviděl vyjít ven. Pan Olaf není poslední z rodiny. Víme o dvou (nejspíše) dcerách, které ale žijí neznámo kde. Proč se o dům nestarají nebo ho neprodaly? To nám zůstane utajeno.