0 0 0 03.08.2025
Pokrovsk je místo, které znal každý, kdo jel z jihu, od Dnipra, na Donbas. Tudy se po příšerné silnici jelo na Kosťantynivku, Kramatorsk a Slovjansk - klíčová frontová města Donbasu.
Město bylo obrovskou logistickou základnou ukrajinské armády, ale zároveň místem, které normálně žilo. Loni v březnu jsme se tam na ulici potkali s naším kamarádem Ivanem - Ukrajincem, který pracoval v Česku a nyní bojuje na frontě. Namluvil nám tehdy pro českou veřejnost docela dojemný vzkaz o tom, že je jen obyčejný ukrajinský dělník, který by už chtěl tu blbou válku vyhrát, aby si mohl zase jet vydělat nějaké peníze do Čech. Šli jsme si pak sednout na kafe do obchodního centra, kde v houfu dětí pobíhal obrovský medvědí plyšák v rámci nějaké narozeninové oslavy. Fronta byla nějakých 50 kilometrů daleko a město vypadalo jako oáza klidu.
Dneska už se dál na Donbas dávno jezdí jinudy, město je skoro vylidněné, zčásti rozstřílené, ulicemi se prohánějí ruské drony a na předměstí operují ruské diverzní skupiny. Třetina všech bojových akcí na Ukrajině dnes probíhá právě zde. Debata se nyní vede jen o jednom - stáhnou se ukrajinští vojáci včas z města, nebo ho hodlají proměnit v nový Bachmut?
Stará vojenská poučka říká, že zastavěný prostor je ideální pro obranu. Hustá zástavba, úzké ulice, budovy, zdi a další překážky vytvářejí složitý terén, kde obránce může využít skrýší k překvapivým protiútokům nebo bezpečnému ústupu. Budovy a hlavně sklepy mu pak poskytují bezpečí před nepřátelskou palbou.
Jenže jsou tu dva hlavní problémy. Ten první je nedostatek lidí - boj ve městě už jednou ukrajinskou armádu vysál. Diskutabilní obrana Bachmutu připravila Ukrajince o rezervy potřebné pro jejich letní ofenzivu v roce 2023. A to bylo v roce 2023, kdy problém nedostatku vojáků nebyl zdaleka tak veliký jako dnes.
Další Bachmut si Ukrajinci zkrátka nemohou dovolit. Už nyní je linie děravá jak cedník, vojáci se střídají i po třiceti čtyřiceti dnech na pozicích a k pěchotě už jdou většinou jen mobilizovaní muži, protože každý ví, jaké peklo je čeká.
Druhý problém je dronová válka - ta postavila všechna pravidla na hlavu. I kdyby se Ukrajinci opevnili a zakopali, jak nejlépe umějí, a někde ze země vydupali dost pěšáků pro obranu města, tak je někdo musí zásobovat. Jenže to je kámen úrazu. Drony vytvořily zónu smrti do hloubky patnácti kilometrů do fronty. Každé auto se stává jejich terčem. Zásobuje se jen v noci a i to se značným rizikem kvůli dronům s termovizí. Často musí vojáci zásoby nosit pěšky a využívat vegetace nebo zástavby. Dopravovat takhle tuny zásob, jaké bojující armáda potřebuje každý den, je skoro nemožné.
Drony však umějí - a velmi účinně - využívat i Ukrajinci. Potřebují k tomu ale ten správný terén. Jak mi řekl zkušený frontový velitel major Jablonski z 28. brigády: "My neumíme boj ve městě - měli bychom bojovat tam, kde mezi námi a nepřítelem bude co největší kus přehledné rovné plochy tak, abychom ho mohli zničit drony, jakmile se dá do pohybu." Takový terén je západně od města, kde jsou již připravené obranné linie. Jenže ukrajinští velitelé se neradi stahují…
Jaká je nyní situace? Rusové se snaží město po křídlech obklíčit a především po svém květnovém průlomu severně od města stále postupují. A jestli Rusové něco umí, tak vycítit slabé místo obrany, na které pak vrhnou vše. Začali postupovat především severně od města, fronta se větvila a prodlužovala, a tím bylo pro Ukrajince s jejich nedostatkem pěchoty stále komplikovanější ji udržet. Domino začalo postupně padat…
Rusové do toho útočí na zásobovací trasy a přes tence obsazené obranné linie posílají do města sabotážní skupiny, takže k bojům dochází i v centru města. Ruské zaměření na Pokrovsk je jasně vidět i z intenzity leteckých úderů. Francouzský analytik Clement Molin napočetl na pokrovském bojišti koncem července 450 leteckých úderů během pouhých osmi dnů.
Ukrajinské velení nyní stojí před strategickým rozhodnutím. Město bylo logistickou základnou a klíčovou dopravní křižovatkou, ale ani jednu funkci už neplní. Strategicky je už bezvýznamné. Ale pokud jej chce přesto udržet, musí zásadně posílit své síly a to znamená jediné - oslabit jiné úseky fronty.
Anebo se stáhnout, dokud to jde - včas a ne čekat do poslední chvíle, kdy jejich únikové trasy budou jen úzkými koridory pod palbou ruského dělostřelectva a dronů. Jako v Bachmutu, jako v Kurské oblasti, jako na mnoha jiných úsecích fronty…
Už nyní je jízda z města kvůli útokům dronů spíše ruskou ruletou, a bude to jenom horší. Jenže ukrajinští velitelé nemají rádi ústup a celým velením prostupuje toxická atmosféra neochoty být tím, kdo nahlásí nahoru, že přišel o další pozici - bez ohledu na to, že se jedná o strategicky bezvýznamné postavení v bezvýchodné situaci. Ještě jednou major Jablonski: "Nechápu to. Mohu se dnes stáhnout se všemi muži z pozice, o kterou stejně přijdu. Anebo se mohu stáhnout zítra, kdy už bude většina mužů mrtvých. Hádejte, co si zvolí průměrný ukrajinský velitel?"