Americký novinář Walter Cronkite tehdy událost popsal jako okamžik, kdy se palestinští ozbrojenci rozhodli připomenout světu téma, které diplomaté posouvali na vedlejší kolej - konflikt na Blízkém východě. A skutečně, jejich akce, označovaná jako krize na Dawson’s Field, se stala symbolem éry, kdy se letadla proměnila v prostředek politického nátlaku.

Po šestidenní válce roku 1967 zůstali Palestinci bez další části svého území a s rostoucím přesvědčením, že je sousední státy Jordánsko, Sýrie a Egypt zradily. Pocit opuštěnosti přerostl v rozhodnutí jednat samostatně. Zrodily se nové ozbrojené skupiny, mezi nimi i Lidová fronta pro osvobození Palestiny - radikální hnutí s podporou z Iráku a napojením na Čínu. Hnutí postupně sílilo a vrcholnou ukázku své moci předvedlo v září 1970.

První den, 6. září, padl do rukou únosců Boeing 707 americké TWA s více než 150 lidmi na palubě a švýcarský Douglas DC-8 společnosti Swissair mířící z Curychu do New Yorku. Na palubě měl 143 cestujících a 12 členů posádky. Oba lety byly přesměrovány na bývalou britskou základnu RAF Dawson's Field v jordánské poušti. 

Současně se odehrál pokus o únos izraelského letu El Al 219. Členka palestinské Lidové fronty Leila Khaledová a nikaragujský terorista Patrick Arguello se pokusili unést letadlo na trase z nizozemského Amsterdamu. Kapitán Uri Bar-Lev ovšem odmítl pustit útočníky do kokpitu a prudkým manévrem je srazil k zemi. Jeden z cestujících poté udeřil Patrika Arguella lahví do hlavy, izraelská ochranka ho zastřelila a Leilu Khaledovou pasažéři spolu s agenty přemohli a zpacifikovali. Stroj nouzově přistál v Londýně a Khaledová skončila v rukou britské policie.

Protože se dvěma dalším členům skupiny nepodařilo nastoupit na let El Al, vybrali si náhradní cíl - americký Boeing 747 Pan Am směřující do New Yorku. Ten odklonili do Káhiry, kde cestující i posádku propustili a letadlo zničili výbušninami. O tři dny později následoval ještě únos britského Vickers VC-10 společnosti BOAC na lince z Bombaje do Londýna, který rovněž skončil na Dawson’s Fieldu.

Palestinští ozbrojenci požadovali propuštění svých spolubojovníků z věznic v Izraeli, Německu a Švýcarsku. Výběr cílů nebyl náhodný - právě pasažéři z těchto zemí jim měli poskytnout vyjednávací páku. Únosová aféra vyvrcholila 12. září, když únosci před zraky světa odpálili všechna tři letadla stojící v poušti. V té chvíli ještě drželi 56 rukojmí.

Vyjednávání nakonec vedlo k výměně zajatců za vězněné členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Ačkoli nikdo z cestujících nezahynul, akce se stala přelomem: ukázala, jak obrovskou sílu může mít únos letadel jako politický nástroj, a přispěla k přehodnocení bezpečnostních opatření v civilním letectví. Připomínka čtyř vraků v ohni uprostřed jordánské pouště se zapsala do dějin jako největší koordinovaný únos letadel před 11. zářím 2001.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Blízký východ zmítal v chaosu. Palestinské hnutí sílilo, především pod vedením Jásira Arafata, který stál od roku 1968 v čele Fatáhu - nejvýznamnější složky Organizace pro osvobození Palestiny. Jeho bojovníci podnikali útoky proti Izraeli přímo z jordánského území, kladli miny na silnicích a vyvolávali prudké izraelské odvety. Ty mířily i na jordánskou infrastrukturu, což situaci v království ještě více vyhrocovalo.

Král Husajn se palestinské přítomnosti zpočátku nebránil, ale ozbrojené skupiny postupně nabývaly na moci. Vymáhaly peníze od místních podnikatelů, volně pochodovaly ulicemi se zbraněmi a zcela ignorovaly autoritu jordánského státu. Roku 1970 se napětí proměnilo v otevřený střet. Po sérii únosů letadel a dokonce pokusu o atentát na samotného panovníka ztratil Husajn trpělivost. Jmenoval premiérem generála Muhammada Daúda a 16. září vydal ultimátum: složit zbraně, nebo čelit armádě.

Už následujícího rána zahájily tanky a dělostřelectvo palbu - šlo paradoxně o ofenzivu proti vlastní metropoli Ammánu. Následovaly prudké pouliční boje, při nichž zahynulo nejméně pět tisíc lidí a zhroutilo se zásobování vodou i elektřinou. Jordánci i Palestinci, kteří tvořili podle tehdejších odhadů asi 60 procent obyvatel země, se ocitli na opačných stranách barikád. Krvavý střet dostal od Palestinců název Černé září.

Krizi ještě zhoršil zásah zvenčí. Již 20. září vstoupily na sever Jordánska syrské jednotky a postupovaly směrem k Ammánu. Ve Washingtonu i Moskvě začalo horečné vyjednávání. Americký ministr zahraničí William Rogers telefonoval svým sovětským protějškům a naléhal, aby Sýrii přiměli ke stažení, jinak hrozí rozsáhlý konflikt. Král Husajn zároveň podle později zveřejněných depeší žádal Spojené státy a Británii o přímé letecké údery na palestinské základny i syrské vojáky.

Nakonec rozhodl faktor, který byl veřejnosti dlouho skrytý: syrské letectvo zůstalo nečinné. Jeho tehdejší velitel, generál Háfiz Asad - pozdější prezident a otec Bašára Asada - se obával možné reakce Izraele a Spojených států. To umožnilo Husajnovi udržet se u moci a porazit palestinské ozbrojence.

Poražení však nezmizeli. Hořkost a touha po odvetě daly vzniknout nové radikální skupině, která si symbolicky zvolila jméno Černé září. Ta se v roce 1972 zapsala do dějin teroru útokem na izraelské sportovce při olympijských hrách v Mnichově. Následovaly další akce palestinských extremistů - od dramatického únosu airbusu Air France do ugandského Entebbe až po krvavé masakry cestujících na letištích v Římě a ve Vídni v roce 1985. Pojem "Černé září" se tak navždy spojil s obrazem násilí, krveprolití a bezvýchodné spirály odplaty.