Ten nekonečný seznam světově proslulých kapel či hudebních sdružení by se do článku jistě nevešel, ale věřím, že si každý hned vybavil tu svou oblíbenou. A co se počtu a kvality týče, ani dnes anglická hudební scéna nijak neuvadá.

Světové hitparády jsou stále okupovány tvorbou ze Spojeného království a globální úspěch motivuje další a další generace k hudební kreativitě. Zrovna nedávno jsem se přistihl, jak skoro půl hodiny poslouchám velmi mladého pouličního umělce hrát poblíž High Street na trubku tak skvěle, až mi ty sametové tóny vehnaly slzy do očí. Jindy to byl zpěvák s kytarou v našem pubu, který si jen tak odskočil zazpívat pro pár štamgastů. Ovšem jeho chraplák zněl tak dokonale, že by mohl z fleku vyhrát kteroukoliv talentovou soutěž na českých a slovenských obrazovkách.

Když už jsem tento typ televizní zábavy zmínil, zkuste si prosím někdy porovnat rozdíl kvality soutěžících z Anglie a od nás. Občas mi totiž skutečně přijde, že i ta poslední prodavačka z bristolské Asdy by bez mrknutí oka porazila naše největší talenty, které tato show v Česku a Slovensku objevila.

Hudba je tady skutečně na každém kroku a Angličané ji berou s podivuhodnou samozřejmostí. V malém obchůdku s hudebními nástroji tak potkáte kluka, který doprovázel na piano samotnou Adele. Po cestě na autobus minete plakát, který láká na světovou superstar Eda Sheerana vystupujícího v nedalekém městě, a jen tak při venčení psa od svého souseda zjistíte, že vedle ve vchodě vyrůstal Ritchie Blackmore, zakladatel fenomenálních Deep Purple.

A proč je jejich hudba tak zatraceně dobrá? Odpověď je prostá - autentičnost. Angličané do hudby dávají celé své srdce. Ať už je to melancholie deštivých londýnských ulic, rebelie punkových klubů v Soho, nebo snová romantika somersetských kytarových akordů. Když zpívají o lásce, bolesti nebo naději, cítíte, že to prožili na vlastní kůži. Tahle upřímnost se nedá napodobit, a třebaže jim zoufale chybí v každodenním životě, o to víc ji vkládají do své hudby. Od The Beatles přes Pink Floyd až po nové hvězdy jako Sam Smith nebo Arctic Monkeys… Anglická hudba má vždycky duši. A ta duše vás chytí, pohltí a už nepustí.

Možná je to tím počasím - když většinu roku leje, třeba jen hledají způsob, jak vyjádřit, co skrývají uvnitř. Možná je to historií - v zemi, kde se mísí starobylé hrady s průmyslovými městy a puby staršími než některé státy, se prostě musí rodit příběhy, které stojí za to zhudebnit.

Ať už je důvod jakýkoliv, jedno je jisté: když si pustíte hudbu z britských ostrovů, ať už je to stará klasika od Queen nebo nový singl od The Muse, cítíte, že je to něco víc než jen tóny. Je to kus anglické duše, zabalený do melodií, které vás donutí zpívat, plakat nebo tančit - a někdy všechno najednou. Takže až budete příště přemýšlet, kam vyrazit na výlet, zajděte si do bristolského pubu, kde hraje neznámý kytarista, který za pár let možná vyprodá Wembley.

Nebo se jen procházejte uličkami Liverpoolu a představujte si, jak tam kdysi začínali čtyři kluci, kteří změnili svět. A pokud se vám nechce nikam jezdit, stačí si doma pustit svou oblíbenou kapelu ze země sv. Jiří. Ať už to bude Led Zeppelin, The Rolling Stones nebo třeba Coldplay, nechte se zkrátka jen unést. Protože v té hudbě je něco, co vás pohladí po duši a připomene, že i když je venku mlha, uvnitř může svítit slunce.