Když jsem na začátku války spal v Kyjevě v kasárnách jednoho praporu Teritoriální obrany, napojeného na Azov, mluvili spolu skoro všichni rusky a večer kluci v uniformách s vytetovanými runami a symboly fotbalového klubu Dynama Kyjev hráli na kytaru teskné ruské písničky.

Jen ranní nástup s nezbytným skandováním hesla "Sláva Ukrajině, smrt nepříteli, sláva národu, Ukrajina, Ukrajina, Ukrajina!" probíhal v ukrajinštině. Televize vysílala v ukrajinštině, ale zvala si do vysílání i rusky mluvící experty - moderátor se ptal ukrajinsky, host odpovídal rusky. Oficiálně musely být všude na veřejných prostranstvích, v úřadech i školách už několik let jen ukrajinské nápisy, ale z toho, jak kdo mluví, si nikdo nic nedělal.

Ani ne dva měsíce poté jsem se podíval poprvé na Donbas, kde většina lidí mluví rusky, ale většina vojáků, která tam bojuje, je ze západní Ukrajiny a mluví ukrajinsky. Vyvinulo se to tak, že obě strany mluví po svém - jeden ukrajinsky, druhý rusky. Rozumí si a kolikrát ani nevnímají, jak kdo vlastně mluví. I mezi rusky mluvícími Ukrajinci je jen nepatrně těch, kteří by opravdu nerozuměli ukrajinsky. Mezi vojáky jsem tehdy potkal poprvé muže z východu a jihu země, kteří vyrůstali v ruskojazyčném prostředí, ale přešli na ukrajinštinu. Jako Serhij, mladý poručík, který byl z Donbasu, ale pak šel studovat vojenskou školu do Lvova. Krásné středověké město ho nadchlo - poprvé viděl něco jiného než šachty a paneláky. I lidé se tu chovali jinak a Serhij v rámci budování svojí nové identity převzal i ukrajinštinu, kterou nakonec mluvil zcela plynně.

Podobně i Arse, důstojník námořní pěchoty z Krymu. Taky mluvil rusky, ale během pobytu v námořnictvu postupně přešel k ukrajinštině. A i když byl z rusky mluvícího prostředí Krymu, nakonec mu na mobilu jako vyzvánění hrála oblíbená píseň o Banderovi "Baťko naš Bandera".

Uplynuly další dva měsíce a byl jsem na Chersonské frontě se skupinou vojáků z Kryvého Rihu, kteří mě pak měli provázet celou válku. Říkali si "Ragbisti", protože šlo o partu kamarádů z ragbyového týmu. Přihlásili se hned na začátku války do Teritoriální obrany jako obyčejní pěšáci, ale rychle se vypracovali na první dronovou jednotku ve své brigádě.

Teď, po třech letech, jsou z většiny z nich důstojníci a jejich desetičlenný oddíl se rozrostl na prapor. Kryvyj Rih je rodné město prezidenta Zelenského a je to klasické průmyslové, rusky hovořící město. Když válka vypukla, všech deset kamarádů ragbistů si slíbilo, že už budou mluvit jen ukrajinsky. Když jsme se s nimi kousek od Chersonu sešli, vydržel to jen jeden. Když jsem je viděl nyní znovu v Sumské oblasti, mluvili už ukrajinsky všichni. Jak ale večer pokračoval, většina přecházela zpátky do ruštiny. Když s námi měli druhý den mluvit na kameru mladí vojáci, připomněli jim, aby nezapomněli mluvit ukrajinsky…Někteří to zvládli bez problémů, jiní mluvili (jako mnoho jiných Ukrajinců) suržikem -  směskou obou jazyků.

Na Ukrajině probíhá zkrátka cosi jako národní obrození na steroidech. Nikdo vás nebude šikanovat za to, že mluvíte rusky, ale zvláště ve vyšších pozicích v armádě, státní správě, policii, se od vás tak nějak očekává, že dáte přednost ukrajinštině. Ruština v televizi už také vymizela, stejně tak i ruské písničky v rádiu. Ruské televizní kanály jsou blokované. Desítky (na Západě) i stovky (na východě) let soužití s Ruskem a ruskou kulturou ale nejde vymazat přes noc. Takže hodně lidí (hlavně na východě a jihu země) ruské písničky a filmy bude i nadále sledovat, přes YouTube a další kanály.

Spotlight: Zapomeňte na KGB. "Nové" tajné služby Ruska se nezastaví před ničím, varuje Paďourek